Patnáct řádků (ne)stačí

Samizdat se skorkami z let 2002-2004 jako P.F.2004Charakter samizdatu byl zapsán v úvodu:

Rok 2003 přichází do věku starého kmeta a zanedlouho se budeme veselit, někdo více, někdo méně, nad dalším děťátkem zvaný nový rok, abychom ho s patřičně přivítali do života.
I já se blížím pomalu do věku, kdy s pobaveným úsměvem na rtech už jen vzpomínám na veselé křepčení a nevázané dovádění z let teenagerských (podle dnešní terminologie) a z doby, kdy jsem rozum nabývala, abych si noc na přelomu Silvestra a Nového roku užila. Stárnu, bujaré veselí mě již nelá-ká, léčení stavu zvaného kocovina považuji za zby-tečnou ztrátu času; žebříček hodnot se s léty změnil. Miluji klid a vyrovnanost i v takových chvílích, kdy národ juchá do aleluja. Dnes bych nevyměnila silvestrovské šílení za procházku promrzlou krajinou Českého ráje, za klid, který mohu v přírodě nasát, a za kocháníčko vším, co mi zimní příroda může nabídnout.
Přemýšlela jsem, jakým dárkem bych vás letos moh-la potěšit nebo pobavit. A protože jsem se intenzivně zabývala vzpomínkami na to, jak jsem si udržovala štíhlou linii po dobu třiceti let, moc času na ostatní psaní mi nezbývalo. V dobách, kdy mi přeci jen nějaká chvíle vybyla jsem psala svých obligátních pat-náct řádků – skorek, jestliže “problém”, o němž jsem přemýšlela, definitivně uzrál a myšlenka musela být nadobro zhmotněna.
Vybrala jsem pro letošní rok, to nejlepší ze svých skorek, které jsem začala psát přesně před rokem a jejichž počet se začíná slibně blížit k první stovce. Největší problém byl, jak určit onu magickou hranici kolik jich vydat. Po dlouhém přemýšlení, tápání a počítání jsem nevymyslela nic, ale v knize horoskopů jsem se náhodou dočetla, že moje nejšťastnější číslo je 6 a všechna další šestkou dělitelná. Oněch pat-náct řádků v podobě jedné strany předloženého formátu v šestatřiceti podáních vám s Novým rokem předkládám, a vím, že je jich tak akorát.
Jsou seřazeny podle data vzniku, abyste měli ale-spoň představu o tom, kdy vznikly. Některé byly dí-lem náhody, blesku z čistého nebe, nebo jsem je v sobě nosila několik let. Nejvydařenější vyšly v místním tisku, jiné opouštějí útroby mého počítače až nyní. Dokonce se najdou i taková, která se do vymezeného rámce nevešla a musela být psána na pokračování.
V Holíně 13. října 2003

Příspěvek byl publikován v rubrice Samizdaty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *