Rozhřešení

„Jsi nějaká divná, nemyslíš?“ podotkl přítel, jemuž jsem během deseti minut několikrát poděkovala;za pochvalu křtu knížky i účesu, za kávu a za důvěru, projevenou odběrem více knih pro své přátele, a tudíž za každého nového čtenáře. Teď tady sedím a přemýšlím o tom, jestli jsem zvláštní já, nebo lidé z mého okolí. Existují muži a ženy, kteří nepozdraví nikdy a nepoděkují skutečně za nic. I když jim poskytnu jakoukoli malou společenskou službičku. Třeba v podobě přidržených dveří, u kterých si potom připadám jako hlupák, který měl raději dveře pustit, aby dostali pořádnou ránu do nosu, možná, že by se vzpamatovali. V mém počítači jsou e-mailové adresy, které se chovají jako vesmírné černé díry. Ať pošlu, co pošlu, každá zpráva zmizí někde v paměti jiného PC příjemce, a žádná odezva se z nich nevrátí. Jak jsem zjistila, důvody jsou různé. Buď adresáti neumí „datlovat“ na klávesnici, protože obchodní korespondenci za ně vyřizuje sekretářka, nebo zrovna nemají čas a náladu odpovídat na můj vzkaz a po čase na zprávičku zapomenou, nebo jsem pro ně nepřístojnou osobou, která je ničí svou energií a aktivitou, nebo z jiných osobních pohnutek, zavánějících negativními motivy. Nedávno jsem potkala mladého kněze, který mě rád vyslechl a dal rozhřešení:„To je proto, že pohár trpělivosti přeteče pokaždé, ale pohár díkůvzdání nepřeteče nikdy!“