Výročí růžové knížky II.

Pokračování ze 16.února 2006.Se svými průběžnými nevalnými výsledky jsem se nechtěně svěřila na schůzi teamu, což u přítomných mužů vyvolalo nebývalou vlnu veselí a špičkování na téma – já a řidič. Bylo mi trapně a smutno. Musela jsem vypadat hrozně zoufale, protože po schůzi za mnou přišel Janek se slovy: „Nic si z toho nedělej, nějak to uděláme. Pomůžu ti.“ Nebudete věřit, ale druhý den po té, kdy napadly hory sněhu, telefonoval: „Tak Jarčo, čekám tě venku před barákem, jedeme na zkušební jízdu.“ Ano, Janek před domem byl. Přijel, jak jinak, se zkušebním závodním vozem Škoda R 110 cupé, opatřené výztuhami karosérie, přídavnými světlomety a nepřehlédnutelnými reklamními nápisy moravského Agrokombinátu.
Naskočila jsem do auta, přibouchla dveře a vyrazili jsme. Bylo mi jasné, že po veřejných komunikacích trénovat nebudeme, ale nevěděla jsem, jak to naplánoval. Brzy jsem poznala, že hezky.
Asi po dvou kilometrech zastavil a pravil: „Přesedáme, teď budeš řídit ty.“ „Nechceš si to přece jen rozmyslet?“ odvětila jsem chvějícím se hlasem. „Ne!“ zavelel. Malinká dušička ve mně byla, když jsem usedala za volant, přesto se mi podařilo sešlápnout spojku, zařadit jedničku, pustit spojku a … nic. Rozjela jsem se až na třetí pokus, jelikož spojení – hlava, nohy a spojka ještě nefungovalo.
Nebudu vás trápit dalšími okolnostmi, neboť naše tajná černá jízda dopadla přímo osudově. Asi po čtvrt hodině jízdy po strmé polní silničce lemované odrabaným sněhem, v místech, kde se výskyt žádného dopravního prostředku ani člověka nepředpokládal, jsem jízdu dokončila ve sněhové závěji. Janek se pokoušel vyjet, ale bohužel. Zásek byl pořádný. „Jdu pro pomoc“, přecedil přes zuby, jenže daleko nedošel. Dodnes nevím, odkud se vzal, přijížděl traktor. Jeho řidič přibrzdil a když viděl Janka zvesela volal: „Co tady provádíte, závodníci? Trénujete na Rallye Šumava? Nevěděl jsem, že máte v týmu taky nějakou babu.“ Byla jsem červená až za ušima, klidný Janek před infarktem, ale přesto se vzchopil a důrazně pravil: „Nebudeme tady do rána, že? Tak nekecej a pomož!“ Auto bylo na silnici v cuku letu, ale je vám jasné, že k volantu zpět jsem připuštěna nebyla a za hrobového mlčení mě Janek vrátil tam, kde mě nabral.
Dokončení 20.2.2006
P.S. Doufám, že černá jízda je už promlčena.

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *