Výročí růžové knížky III.

dokončeníPo této epizodě mě přešel smích docela. Trudnomyslnost mě doprovázela na každém kroku a navíc na síle nabírala myšlenka, že snad v autoškole propadnu a sen o řidičáku se rozplyne jako pára nad hrncem. Přesto jsem v praktických jízdách pod vedením paní učitelky zdárně pokračovala. Má jízda nabírala bravurnosti až do chvíle, kdy jsem nezastavila na značce STOP. Křižovatkou jsem sice prosvištěla, ale ve stejném okamžiku mou nohu zasáhl úder hodný Mika Tysona. „Jau, jau to bolí“, řvala jsem jako tur. „Mě to taky bolí, to máte za to, že na stopce nestavíte. Aspoň si ji budete příště pamatovat (pamatuji si ji dodnes). Máte štěstí, po hlavně už své žáky nebiju, protože to na mě někdo onehda prásknul“, pravila křehká paní učitelka s hlasem ovčí babičky.
Jednoho dne se i můj čas v autoškole naplnil a nastal den D. Zkoušky. Teorii jsem zvládla s minimální ztrátou bodů, ale věděla jsem, že vyhráno nemám, neboť ty jízdy… Navíc v noci napadlo asi čtyřicet čísel sněhu, který ještě dopoledne ležel na vozovce jako mrcha a vytvářel hororové situace pro řidiče i chodce. No, to bude, pomyslela jsem si. A bylo.
Zasedla jsem k volantu, za mě na sedadlo vklouzla paní učitelka a dvě zbývající místa obsadili zkušební policajti. Rozjezd jsem jakž takž zvládla, ale jízda vpřed mi začala činit nesmírné potíže, neboť se ukázalo, že jízdní pruh je pro mě příliš úzký, a proto jsem si vypomáhala buď levým jízdním pruhem nebo krajnicí. Paní učitelka ani nemukala a policajti nevěřili svým očím. Podle jejich pokynů jsem vjela do vedlejší ulice směřující k budově autoškoly. Paráda, myslela sem si, vyjeté koleje na jedno auto, to už dojedu. Dušička se mi tetelila blahem, prsa se vzdouvala pýchou, když v tom z vedlejšího sedadla se ozvalo: „Zastavte! Teď budete couvat.“ Tak a je to v háji. To je konec, myslela jsem si. Mám vystoupit? Ne, takovou radost jim neudělám. Zmobilizovala jsem poslední síly, zařadila zpátečku, spojku nastavila na záběr, hlavu vytočila, až mi za krkem křuplo a už jsem couvala. Vyjeté koleje držely auto v jízdní dráze jako nočníček dětskou prdýlku. Dojeli jsme, zastavili a jeden z policajtů pravil: „Slečno, vy ale máte štěstí, chtěl jsem vás za jízdu vpřed vyhodit, ale couvání vás zachránilo. Kde jste se to naučila?“
Řidičák jsem získala, ale větší praktické zkušenosti mi chyběly, což mi v onu chvíli vadilo ze všeho nejméně, vždyť auto přece ještě nemám!
KONEC

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *