Kozačky od Bati II

Doma jsem obuv podrobila důkladné prohlídce, prozkoumala jsem zpracování, švy a nitě, pokochala se vůni kůže.Před prvním použitím v terénu je Tomáš opatřil ochranným impregnačním nástřikem, aby botičky netrpěly vodou a solí, vždyť za ty prachy mi musí vydržet alespoň pět let.
Na první použití bot v terénu jsem trpělivě čekala zhruba tři neděle, neboť stále nebylo optimální počasí (málo sněhu, mráz a zmrzlý sníh pod nohami), aby mé nové kozačky mohly být použity tak říkajíc natvrdo a konfrontovány s prostředím, pro které jsou určeny.
S radostí a pýchou jsem si kozačky obula, zálibně prohlédla jejich tvar na linii svého lýtka, vyšla před dům, udělala několik kroků a pak to šlo ráz naráz. Kabelka letí, ruce letí, nožky tančí čardáš a po marných pokusech vyrovnat pád ležím jak široká, tak malá na chodníku. Slyším jak Tomáš hlasitě kašle a dusí se smíchem. Při pohledu na vysněné boty docházím k závěru, že zakoupená obuv opatřena téměř hladkou podešví je určena zřejmě pouze do italské, mírné a deštivé zimy. Se slovy:“ Ne, nebojte se moje botičky, já vás nedám“ se škrábu ze země, křečovitě se přidržuji plotu a opatrně se přesouvám k automobilu. Vyrážíme na celodenní návštěvu klienta do Prahy.
V hlavním městě byly ten den jen o málo lepší klimatické podmínky, ale přesto jsem záhy pochopila, pokud nechci mít údy křivé a obalené sádrovým krunýřem, musím přizpůsobit krok použité obuvi. Cupitala jsem krátkými krůčky, připomínající chůzi Japonek v kimonu. A ejhle, ono to skutečně šlo. Za malou chvíli mi nový styl chůze nečinil žádné problémy.
Na Tomovu otázku: „Jak se ti šlape, Jarmilko? Jsem hrdinně odpovídala:“Skvěle“, ale nebyla to pravda, neboť zima na nohy mně byla řádná, prstíčky jako rampouch, ale nepřestávala jsem si opakovat známé heslo – parádo trp! Tak jsem trpěla. S vědomím vydržely jiné, vydržím i já jsem statečně sdílela osud s italskými kozačkami.
Po celodenní štrapáci jsem se těšila domů jako malá holka. Konečně si sundám boty, nohy si namočím do horké lázně a po té je namasíruju výživným krémem. Zuju jednu botu, druhou, ale co to? Co to hyzdí mé nové lesklé punčocháče s lycrou? Barva, černá barva kozaček, kterou mám na chodidlech i lýtkách. Po pečlivém průzkumu stavu mých nohou konstatuji jediné:“Více špinavé nohy snad měli jen havíři po vyfáráni.“ Touto novou zkušeností bylo rozhodnutí pro parádu vytrpět vše, důkladně nahlodáno.
Další testování obuvi jsem prováděla za pomocí bílých ponožek, které jednak mírnily promrzání končetin, ale též ukazovaly přesně na místa, kde se barva spouštěla nejčastěji. Postupně jsem očernila a zlikvidovala několik párů ponožek, neboť barva na nich držela tak kvalitně, že ani opakované praní z nich původní barvu již neudělalo.
Po odhalení barevné nestálosti zatroubil do boje s kozačkami Tomáš, který začal bránit automobilová sedadla s úporností a odhodláním mistra Jana Husi. Sedadla automobilů chránil před černým zneuctěním velkým ručníky i malými ručníčky. Zvláště ty malé ve mně vyvolávaly obrovskou vlnu nevole, neboť zakrývaly pouze předpokládané místo barevného pokoření. Připadala jsem si jako méněcenná a nehodna převozu v našem automobilu. Neustále jsem měla na talíři:“Jen se na ten ručník podívej, jak je černý. Ty nevidíš tu špínu, přeci nechceš zničit sedadlo?“ „Brrr, to je síla,špína a zničit, dvě nejfrekventovanější slova Tomášova slovníku v jedné větě,“ myslela jsem si.
Dokončení zítra.

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *