Kozačky od Bati III

Na konci února barevné testování a přijatá opatření byla rychle a rázně ukončena tím, že mě udolal vztek, který se mnou cloumal, jen jsem se na kozačky podívala.Pohár mé trpělivosti přetekl a už ani další minutu jsem nehodlala snášet černou zlomyslnost nových bot. Vždyť se ani u lékaře vyzout nemohu. Černě zbarvené fusekle přece nikomu ukazovat nebudu.
„Tománku, vytáhni auto z garáže, jedeme!“, velela jsem způsobem generála bez vojska. „Jedeme vrátit ten šunt!“ Zkontrolovala jsem prodejní lístek, popadla krabici s dokonale umytými a naleštěnými kozačkami, opatřenými vlastním důkazním břemenem – kdysi bílými, dnes zapranými ponožkami. S malou dušičkou, co že mě v následující hodině čeká, jsme vyrazili do nejbližší prodejny obuvnického mága.
Na otázku pokladní co jsi přejete, jsem vytáhla na pult krabici s kozačkami a důkazním břemenem. „Chtěla bych vám vrátit boty“, špitla jsem docela tiše a nesměle. „Hrozně barví“, dodala jsem a očekávala, co se bude dít. Přiběhla paní vedoucí, která nejdříve zkušeným okem přejela a vyhodnotila mou „maličkost“ a předloženou krabici s obsahem zkoumala s nedůvěrou policejního rady Vašátky. Prohlédla boty a musela v duchu konstatovat, že nadměrným opotřebením mnou předložená obuv skutečně netrpí. „Říkáte barví?“ a pohlédla na důkazní břemeno. „Nechtěla byste výraznou slevu?“, zeptala se v nadějí v hlase, že mě dostane tam, kam potřebuje.
Mozek pracoval na plné obrátky:“Ha sleva, říkala? Jak jen může být velká? Třicet, padesát procent? Klid, jen žádnou ukvapenost. To jsou jen jejich obchodní triky, chce tě nalákat na slevu a když jen trochu znejistíš, pak je to v háji. Reklamace se minimálně protáhne na třicet dní, které mají ze zákona.“
Pevným a rozhodným hlasem ze mě vyšla naučená odpověď: „Nechtěla, já jsem chtěla pořádné boty od Bati!“
„Ale kdybyste do nich používala třeba černé ponožky, tak by přece nic nebylo vidět“, zkoušela to ještě na mě ona vedoucí za vydatné pomoci pokladní.
„Černé ponožky nenosím“, vyštěkla jsem nakvašeně, ale s myšlenkou, že ustoupit již nesmím.
„Tak dobře, vrátíme vám peníze hned teď. Souhlasíte?“
„Souhlasím“, oddychla jsem si.
Sepsaly jsem protokol o reklamaci, oboustranně podepsaly, pokladní mi vrátila těch původních tři tisíce devět set devadesát devět korun českých a bylo uzavřeno.
Jsem opět bez bot! Ještě že jsem ty staré nevyhodila a jaro už je za dveřmi.
KONEC

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *