Malá role

Pokud se ohlédnu za svým dosavadním životem a začnu přemýšlet, zda povolání, které vykonávám je opravdu to pravé ořechové, tak si v duchu říkám, jaká je škoda, že mě po maturitě na gymnáziu nepřijali na nástavbu v oboru sociálně právní, neboť při výkonu profese sociální kurátorky bych se zcela určitě mohla lépe seberealizovat a uplatnit své genetické předpoklady – skvělou vyřídilku, organizátorské schopnosti, empatii a neutuchající snahu pomáhat řešit lidem problémy a starosti všeho druhu.Muž zastává teorii „protržené přehrady“ spočívající na principu vrozených předpokladů. Onehdy mě školil v genetice, ale z jeho sáhodlouhého výkladu jsem si jen zapamatovala následující tvrzení – pokud v člověku něco je, tak se to stejně provalí, ale problém je v tom, že obyčejně nevíme kdy a za jakých okolností. U mě se to zase naplno provalilo, bohužel až skoro dvacet let po ukončení ekonomické fakulty.
Zoufalá kamarádka Jitka se mně svěřila, že více jak rok se s Vladimírem snaží počít miminko, ale pořád nic. „Jsem z toho už na nervy, roky utíkají, za chvíli mi bude pětatřicet. Byla jsem na různých vyšetřeních, nic nezjistili, jsem zdráva a Vladimír také,“ lkala sportovně založena Jitka s bohatou závodní lyžařskou minulostí. Bylo mi ji doopravdy líto.
V paměti se mi odvíjely všechny příběhy nešťastných žen, s nimiž jsem se dvakrát léčila v proslulých Františkových Lázních, zabývajících se zejména léčením gynekologických chorob všeho druhu včetně neplodnosti. Ženy různých věkových kategorií barvitě líčily manželský život podle plodných a neplodných dnů, bazálních teplot, speciálních vyšetření ženou počínaje a mužem konče, bolestivých chirurgických zákroků, s jediným cílem – zplodit, donosit a porodit vytouženého potomka.
Sdílela jsem její žal, když v tom ze mě vyšla bezděčná otázka: „A co dále pro to děláš?“
„Chodím minimálně pětkrát týdně na aerobik, abych se uklidnila a pracovní stres dostala z těla,“ odpověděla.
„Není to trochu hodně?, vykulila jsem na ni oči jako tenisáky. „Neměla bys trochu zvolnit? Večer spíše klid, červené víno, svíčky, vonné tyčinky, romantika ve dvou?“ navrhovala jsem dále.
„No to právě dělám ve zbytkovém čase“, odvětila Jitka.
Vidím, slyším, pozoruji a přemýšlím, ale bohužel mě nenapadá, o jaký zbytkový čas se může jednat. Mozek pracuje na plné obrátky a jsem strašně nešťastná z toho, že hned nevím, jak ji pomoci a co jí poradit.
„Ano, už to mám, “ vyhrkla jsem. „Paní magistra ti pomůže.“ Samou radostí jsem jí začala vyprávět příběh o paní magistře, která mě postavila na nohy v době, kdy mé tělo bylo naprosto vyčerpáno stresem a téměř degenerováno v důsledku slabé pohybové aktivity.
„Nechtěla bys to u ní zkusit? Bazén s příjemně teplou vodou a masážními proudy, po něm povinný odpočinek, zabalená jako mumie, relaxační hudba a nakonec speciální masáže.“
„A ty si myslíš, že by to pomohlo?“ ptala se Jitka s jiskřičkou naděje v hlase.
„Nevím, ale zkusit to můžeš, za ten čas, námahu a peníze to určitě stojí“, radila jsem jí dále na základě vlastních pozitivních zkušeností.
Život plynul v překotném tempu. Pro samou práci, domácí i chalupářské povinnosti jsem na Jitku zcela zapomněla. Ta se ozvala asi za tři měsíce a nevýslovně šťastná mi oznámila: „Jsem v tom! U paní magistry jsem byla jen dvakrát a potřetí už jsem ani nejela, protože to bylo zbytečné.“

Asi dva roky na to, jsem potkala maminku Gábiny. Na otázku a co Gabča maminka posmutněla a skoro zlomeným hlasem pravila: „Ani se neptejte. Staví s manželem barák, jsou v jednom kole a přišla loni o děťátko v šestém měsíci! Strašně by chtěla přijít znovu do jiného stavu, ale pořád nic.“
Následující otázka již ze mě vyšla naprosto automaticky a plynule: „Znáte paní magistru?“- „Neznám.“
Přednesla jsem krátkou výstižnou osvětovou řeč, barvitě vylíčila úspěchy paní magistry, předala jsem jí telefonní číslo a celou událost jsem vypustila z hlavy jako závodní holuby.
Více jak za půl roku jsem potkala Gabču na parkovišti. Z auta se vysoukala rozradostněná budoucí maminka a s úsměvem mi děkuje:“Jsem v sedmém.“ Neslušně jsem jí skočila do řeči s otázkou: „V nebi?“
„Jo, to taky, a ještě v sedmém měsíci těhotenství. Ležím pod lékařským dohledem v nemocnici. Miminko se má narodit na přelomu února a března,“ odpověděla s blaženým úsměvem.
V obou životních „hrách o miminko“ jsem hrála roli malou až nepatrnou, dokonce bych řekla štěk, to byl. Ale přesto, s hrdostí v hlase mohu konstatovat: „Není malých rolí.“

P.S.
Eliška už chodí do první třídy ZŠ a Rozárce letos budou čtyři.

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *