Maturitní valčík II.

Bylo už po Novém roce a vedle valčíkového stresu se dostavil stres tzv. ošatný, tedy otázka, co na sebe. Pragmatický rozum velel, hlavně nic drahého a jednoúčelového, co bude viset ve skříni bez užitku.S mužem jsme vyrazili do „řetězce“ a po půl hodině jsme vybrali přiléhavý černý sametový živůtek na jedno rameno, který vhodně doplnil klasickou černou žoržetovou sukni. Na první dojem paráda, ale doma mi všechno došlo. Pokud tanec nezvládnu, všichni si budou pamatovat obnažené rameno i téměř holou hlavu, dotvářející můj image již několik let.
Hodinu před odchodem na ples jsem měla trému jak před průbou. Třesavka mou ruku sklátila zrovna v momentě, kdy jsem si líčila oči. Píchla jsem se do oka, až se mi rozsvítilo: „Novotná, dej si frťana, nebo na ples ani nedojedeš!“ Ó, jaké prozíravé vnuknutí. Než jsem se domalovala, oblékla a vyrazila z domova, měla jsem v každé noze jednoho, pro případ, abych náhodou nepajdala. „Poslové z Gruzie“ odvedli jsou svou práci lehce a na výbornou. Z garáže k připravenému automobilu jsem vyšla ladným valčíkovým krokem, s písní a s úsměvem na rtech. Příznivá konstelace mi dodala trochu sebevědomí, ale obav jsem se zcela nezbavila.
Po ukončení oficiální části plesu, nástupu a pochodu maturantů, jejich ošerpování a smetání peněz, kterými jsme je v hojné míře zahrnuli, abychom je měli konečně z krku, to vypadalo, že syn na mě zapomněl a obávaný valčík snad ani nebude. Možná si, bazilišek, myslel, že se z tance vyzuje, ale lapila jsem ho v poslední chvíli. Zaujali jsme taneční postoj, kluk se soustředil na rytmus hudby, nasadil první valčíkový krok a pronesl: „Nebuď tak křečovitá.“ V okamžiku se mi zjevil obraz paní tancmajstrové, jak s tancmajstrem ladně pluje sálem při valčíku a její bílá široká sukně vlaje jako vlajka na stožáru. Opět jsme zaujali postoj, vtáhla jsem břicho, psychicky se uvolnila, položila se partnerovi do úchopu a téměř bezchybně, ve valčíkovém rytmu jsme několikrát obkroužili taneční parket kulturního domu. Byla jsem synkem pochválena a když slyšel, že valčík jsem tančila naposledy před více než pětadvaceti lety, nevěřil. A já také ne.
Zářila jsem pýchou a sebedůvěrou. Za půl hodiny mě Věra B. vyměnila za svoji dceru Lucku, která tatínkovi v rychlém tanci nestačila a strčila mě svému Jiřímu se slovy: „Tady máš partnerku!“ Jiří mě drsně uchopil a už jsme se svižně a dravě řítili tanečním sálem. Mé nohy šly jako laně, boty klouzaly jedna radost, sukně vlála jako o majálesu. Taneční euforie mi stoupala do hlavy, hlasitě jsem výskala, ostatní páry se otáčely a uhýbaly, aby nám udělaly místo. No, co vám budu povídat, kvapík jako o posvícení. A pak byl konec, kapela dohrála, Jiřího jsem vrátila Věře a odkráčela jsem. Domů.
Po čtrnácti dnech mi synek pravil: „No mami, ty jsi na plese řádila. Viděl jsem tě na videu!“ Ale dnes už nevím, zda náhodou neříkal zářila.

P.S. Po zhlédnutí jmenované kazety jsem se, bohužel, utvrdila v tom, že s určitostí říkal – řádila. V pololetí dokonce přinesl na vysvědčení i jedničku z chování, kterou jsem přičítala skutečnosti, že chudák kluk za dříve snížené známky z mravů asi nemůže. Jaká matka, takový syn. A jak je známo, sůva kanára nevysedí!
KONEC

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *