První havárie na sebe nenechala dlouho čekat. Při couvání jsem narazila do železné oje nákladního přívěsu patřící nějakým šamanům, kteří svým “nádobíčkem” okupovali po dobu pouti takřka celé vesnické náměstíčko.Ozvalo se známé křuuust doprovázené třeštícím sklem a takovým tím známým zvukem ohýbaného a presovaného plechu. Zastavila jsem, vyskočila z auta, několikrát jsem ho oběhla a nic. Fuj, to jsem se lekla, myslela jsem si v duchu, ty blbé zvuky se mi asi zdály. Pokojně jsem dojela domů, nachystala svému mužíčkovi večeři a pak, jako by nic jsem mu oznámila: “Trochu jsem ťukla auto, ale nic mu není.” V klidu dojedl, neboť věřil, že mu opravdu nic není. Pak přece jen zvědavost zahlodala a pravil tedy, že se půjde podívat. Můj stopětikilový manžel byl zpět jako blesk, rozpálený doběla a řval až se blízké lesy zelenaly: “Pojď se na to podívat, jak to, že tomu nic není? Škoda aspoň za tři tisíce. Abych to zítra spravoval.” Bylo mi jasné, že před fyzickou inzultací mě zachránilo jen pokročilé stadium gravidity. Z popsaného výstupu jsem se rychle oklepala a hlavně poučila. Již nikdy více se nepřiznat. Zatloukat, zatloukat a zatloukat!
Druhá rána byla bezvýznamný škrábanec, na něž si už ani nepamatuji, jak jsem ho ustála. Zřejmě dobře, když nezanechal žádnou výraznou rýhu v mých vzpomínkách.
Třetí a konečně poslední nehoda byla skutečně “fajnová”. Při vyjíždění z velice malého parkoviště, do něhož jsem bravurně zajela, jsem se při vyjíždění nějak nevešla a zadní pravé dveře jsem poznamenala velice ošklivým šrámem, otiskem cizího železného nárazníku. Opět jsem vystoupila, oběhla auto a zhrozila se: “No, to bude tedy průser. Hlavně se nepřiznávat.” Dojela jsem domů, zaparkovala auto tak, aby zhanobení nebylo moc na očích a vyčkávala jsem příštích okamžiků. Muž se vrátil z práce a šveholil: “Už jsme dlouho nebyli v kině, obleč se a jedeme.” Malá přemalá dušička ve mně byla, když jsme se blížili k zaparkovanému automobilu. Záhy jsem skoro jásala, jsem z obliga, ničeho si nevšimnul. V klidu jsme dojeli do kina, zaparkovali na poloprázdném parkovišti, zhlédli představení a v dobrém rozmaru odcházeli, když tu Milan zařval: “Ty lidi jsou ale ku…. Podívej, co nám udělali na autě. Které čuně, vždyť je tady tolik místa!” Byla jsem naoko sklíčena a vyjadřovala mu plnou podporu v jeho rozhořčení, neboť mě potměšile hřálo vědomí, tentokrát jsem v tom nevinně.
Asi po sedmi letech jsme s přáteli rozebírali různé motoristické příhody a situace. Milan barvitě líčil, onu událost jak před prázdným kinem, naše auto bylo odporně poškozeno a zneuctěno nějakým řidičským mamlasem. Ani nevím, co to do mě vjelo, snad nějaká kajícnost, že bych se už skutečně mohla přiznat, neboť jsem došla k jedinému závěru, že jde o prohřešek dávno promlčený. S klidným hlasem a plná očekávání jsem pronesla: “To jsem tehdy udělala já!” Milan zkoprněl, díval se na mě, jako by nevěřil svým uším, zbrunátněl vzteky a dal se do toho. Slova “uznání”, kterými mě přebohatě počastoval se nedají reprodukovat.
Jak vyšlo nakonec najevo, přiznání nebyla žádná polehčující okolnost, ale do nebe volající blbost. Avšak i z této bitvy jsem vyšla poučena a obohacena. Nikdy se nepřiznávat!!!
KONEC