Pokaždé, když mám chuť přesednout z uklizeného automobilu do vlaku ČD, vzpomenu si na historku z dubna 2002.Romantické sny a představy ve mně vyvolává jednokolejná železniční trať vedoucí z Jičína do Turnova protínající území chráněné krajinné oblasti Český ráj. Od Rovenska pod Troskami již železnice lícuje silnici číslo E442, a je jí tak blízko, blizoučko, že máte chuť si zvesela popovídat s řidiči automobilů jedoucích vedle vás.
S nadšením a dětskou bezelstností jsem uvítala možnost trať poprvé vyzkoušet a otestovat na vlastní oči, nos i kůži u příležitosti stého výročí jízdy vlakem Járy C. z Jičína do Liberce, v domnění, že nenápadně podpoříme ekologické aktivisty, ušetříme za benzín a spojíme příjemné s užitečným. Má radost byla tak velká, že mně zcela zamžila myšlení v oblasti cenového vypětí za jízdné, které jsme následně vynaložili. Navíc jsem byla úplně mimo “dostřel”, protože na škodolibou manželovu otázku: “S kým hraješ?” položenou s jeho kamennou tváří jsem odsekla:”Co blbneš, jak s kým hraju?” “Jdeš přeci na tééénis”, ušklíbal sel. “Ne, jedu vlakem osobákem do Liberce”, ťala jsem nakvašeně. To dá rozum, že do parného letního dne, kdy teplo se tetelilo a my se soužili horkem, potem a žízní, je nejvhodnější bílý běloučký obleček; naškrobené plátěné šortky se sportovní košilí, doplněné bílými ponožkami na nohou v tenisové obuvi. Zkrátka, běloba skoro zinková.
Osobní vlak přijel na čas, my jsme s patřičnou důležitostí nastoupili, vyhledali u okna vhodné sedadlo. Pozoruji muže, jak svým ostřížím pohledem nemilosrdně probodává vyhlédnuté místo, na němž měla spočinout naše vedrem zbědovaná těla. “Fffuj, to je, ale šššpína”, pronesl s despektem. “Na tom já sedět nebudu”, dodal a jal se ho podrobit důkladné očistě.
“Vida, první oční testík máme za sebou”, myslela jsem si v duchu a pokračovala v panickém pobíhání po vagóně, neboť jsem chtěla naráz vidět zleva i zprava všechny krásy České ráje. Opíjeli jsme se nádherou českých luk plných polního kvítí, malebných údolí a roklin, které je možno spatřit pouze z vlaku. Cesta ubíhala podle časového grafikonu a za přítomnosti zápachu spálené motorové nafty, dorážející k nám otevřeným okýnkem. I nos poznal, že se toho mnoho pro něj na železnici nezměnilo.
Město Liberec vlak pokořil za “pouhých” devadesát minut, a to si cestu krátil na několika místech tunely, které mu lidé do cesty narafičili. Připravili jsme se k výstupu, když slyším Tomášův odvázaný smích: “Jen se na sebe podívej, jak jsi umouněná. Kominíci by tě nominovali na svoji šéfovou!” Opravdu, můj oděv zinkové běloby utrpěl černé šrámy jako po tuhé bitvě muž proti muži na hromadě mouru. Vzdychla jsem a naštvaně jsem pronesla: “Zase jsi měl jednou pravdu. Čistota vlaků ani po více jak deseti letech tržního hospodářství neodpovídá úrovni cenového rozpětí za dva lístky pro dospělé osoby.”
P.S. Špína nešpína jízda vlakem přesto stála za to. Příště si navleču maskáče a bude mi to fuk.