Uvedené motto jsem přijala za své, když jsem si osvětlila jinou, neméně významnou tezi. Co nevidím, nepotřebuji.Jedině tak je možné čelit oněm lákavým nabídkám reklamy na všechno možné.
Dávno tomu, co jsme s Tomem poznali onu nepsanou pravdu: Co je dobré, není zdravé; co je zdravé, není dobré. Záleží jen na úsilí donutit chuťové buňky přijímat i potraviny, které nepatří do kategorie našich šampionů. Hlavně si nic neošklivit a říkat, že nám něco nechutná, nebo že není dobré. Když bída a nedostatek dotírá, je hlad nejlepší kuchař, říkávaly naše babičky.
Jako čert kříži se vyhýbám potravinám se skrytým obsahem tuků a cukrů; v našem nakoupeném sortimentu potravin byste marně hledali smetanové sýry, šlehačku, živočišné máslo, různé příchuťové dresingy, stolní vody a minerálky z nepřeberné nabídky sladkých chutí, granulované rozpustné čaje s množstvím složených cukrů, onu báječnou italskou zmrzlinu a mražené pochoutky všeho druhu, kterých bylo v dobách mého mládí žalostně málo; předsmažené hranolky, lupínky, chipsy, brambůrky s příchutí i bez, slané maličké pečivo k vínu a pivu, oříšky a další všelijaké energetické potraviny, mající za úkol jediné: zbavit nás peněz a vyfutrovat naše tělesné proporce.
Že nejsme zcela asketičtí, dokládají v našich nákupních vozících bedny s pivem, nejlépe světlou desítkou, kterou pravidelně doplňujeme pitný režim, láhve s dobrým bílým a červeným vínem a občas též s kvalitním alkoholem, o jehož blahodárných účincích v malém množství jsme se již několikrát přesvědčili.
Úbytek tělesné hmotnosti jsem zaznamenala, když jsem z jídelníčku téměř vyřadila rohlíky a chleba. Zvláště v oblibě jsem mívala čerstvý bílý chleba namazaný rostlinným máslem, se spoustou domácího medu a s vlašskými ořechy, ale ty konce… U jednoho ani dvou krajíců nikdy nezůstalo a medem jsem byla někdy zapatlaná skoro až za ušima.
Osvědčeným prostředkem pro zahnání hladu po sacharidech se ukázal starý známý a osvědčený Knäckebrot s minimální energetickou náročností. Více jak pět obložených plátků jsem nikdy nedokázala v zátahu sníst.
Do této kapitoly jsem musela zařadit nevinné slaďoučké, až slaďoulinké drobné návyky, zprvu nenápadné, ale o to s horšími důsledky.
Manžel má přísný zákaz do palubní přihrádky automobilu uschovávat na cesty kyselé dropsy, bonbóny s ovocnými příchutěmi obalené v cukru, prodávané v plechových krabičkách s motivy lesního a zahradního ovoce, vyvedené veselými barvami. Vezmu jen jeden, a pak cumlám druhý, mlsám třetí, čtvrtý, pochutnávám si na pátém, desátém tak dlouho, dokud není krabička prázdná. Jediná možnost, jak vzdorovat pamlskům, je nekupovat; jednak není co dávat do příručních schránek a pak není na čem si pochutnávat. Kde nic není, to žaludek netráví a tělo nepřibere.
Na letní dovolené v Chorvatsku jsem se každoročně stávala otrokem místní špičkové zmrzliny, dostupné v některých slastičarnach (jak příhodný výraz) čtyřiadvacet hodin denně. Jakmile jsem jen jednou, jedinkrát neodolala mámení pohledného chorvatského producenta studené pochoutky tisícerých chutí (dostávala jsem za stejnou cenu místo dvou dokonce tři mamutí kopečky), “jela” jsem ve zmrzlině po celou dobu pobytu a na cestu domů jsem oblékala široké tepláky, jelikož mé téměř hroší rozměry nebylo možno pohodlně uložit do jiného oděvu.
Závislost na mraženém krému jsem předloni nakonec vyřešila podle zásady o nekoupeném zboží. První a poslední porci si dopřeju těsně před odjezdem a je po problémech. Z dovolené se vracím opět jako člověk.
Při konzultaci této kapitoly Tom nonšalantně pronesl: “A víš ty, jaká je nejlepší dieta? Prázdná lednice.” Otevřel její dveře, v níž kromě několika vajec, hořčice, zbylého másla nebylo nic, nad čím by oko zaplesalo a žaludek zapráskl. Ještě že máme pivo na sedmém schodu.