Zlobit se na váhu je pošetilé

Ještě dříve, než ručička na osobní váze vylezla na onen mezní vrchol nepřehlédnutelné hmotnosti a obsah šatníku se stal nepoužitelným, byla tato pomůcka zasunuta hluboko pod skříní, abych neměla výčitky svědomí.V okamžiku, kdy jsem se rozhodla nastoupit spravedlivý boj s momentální nadváhou, byla vzata na milost a umístěna na obvyklém místě před šatníkem.
Každé ráno jsem k ní s rozechvělým očekáváním spěchala, abych se přesvědčila o vytouženém úbytku. Zcela zbavena šatu jsem našlápla pravou nohou, opatrně přidala levou, mírně přenesla těžiště na paty, vtáhla břicho, až jsem skoro zmodrala, a nevěřícně se zahleděla na ručičku stojící hrdě na svém obligátním místě: ani kilo.
„Se nediv, cpeš se a přejídáš několik měsíců a nyní chceš váhu ošálit dvěma vynechanými večeřemi?“ dobíral si mě ironicky vnitřní hlas.
Pozdě, ale přece jsem prozřela – dlouho a vydatně nahoru, předlouho a pomalu dolů; princip neoklamu a váha za nic nemůže.

Příspěvek byl publikován v rubrice Baculína. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *