Umělohmotný zázrak II.

Nastal podzim doprovázený obvyklými plískanicemi a bylo nutné pamatovat i na to, že trabant vedle již zmíněných nedostatků trpí tuhým „revmatismem“ a nedostatečnou elektrickou jiskrou, a tudíž musel být zaparkován alespoň na svažitém místě, aby se na volnoběžku nebo s dopomocí lidské síly motor rozběhl.V ten večer, kdy jsme chtěli s Milanem odjet z města do vzdáleného domova byl trabant „předpisově“ zaparkovaný, leč, bohužel, můj manžel zákonem v předepsané kondici nebyl, neboť s kamarády řešil světově důležité otázky. K řízení automobilu s řadící pákou pod volantem jsem se nechala doslova ukecat, neboť jsme mohli využít pozdně večerního spoje a ženským šestým smyslem jsem cítila neurčité potíže a možné komplikace.
Nastoupili jsme do vozu, připravila jsem se k jízdě, otočila klíčkem v zapalování, ozvalo se třikrát ono známé chrrr, jež vám zvedne hladinu adrenalinu do výšky „životu nebezpečno“ a za které máte sto chutí svůj automobil ztrestat minimálně trestem smrti. Manžel bleskově pochopil, že tudy vytoužená cesta domů nevede, vystoupil, udělil mi pokyny a jal se auto vytlačit z parkovacího místa do jízdního pruhu. Výtlak a rozjezd automobilu se mu díky jeho tělesným rozměrům podařil, naskočil otevřenými dveřmi zpět do auta a než jsem se nadála tak zařval: „Kurňa, kde to jedeš, doprava, doprava toč!“ Provedla jsem úkony přesně podle jeho pokynů a nic. Trabant se šinul z mírného svahu jako neřízená střela. V tom okamžiku mně těžkotonážní manžel rázně zasáhl do řízení, vší silou uchmátl volant, který však s řídící tyče vytáhl jako mléčný zub. „Tak to je v prdeli“, řval a brzdil vším na co dosáhl. Svými levými končetinami pracoval ostošest. Svou napjatou nohou přidupával mou na pedálové brzdě a zároveň rukou přitahoval ruční. Jeho počínání za záchranu našich životů a zaparkovaných aut bylo úspěšné. Zastavili jsme se až na obrubníku za křižovatkou ve tvaru „T“, do níž jako zázrakem nevjíždělo žádné vozidlo. Vysoukali jsme se z vozu, bledí a vyklepaní strachem z pomyšlení, co se nám všechno mohlo stát. Hbitě jsme odstranili auto z křižovatky a šli jsme na panáka, zapít štěstí, které nás potkalo.
Domů jsme nakonec tím nočním autobusem stejně odjeli, ale s mnohem lehčí peněženkou, než jsme původně předpokládali. Vždyť šlo vlastně o život!
KONEC

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *