Vybolet se ze smutku

Následující text může sloužit jako návod k vysmutnění se nad ztrátou bližních.Milá babičko,
mám za sebou fušku jak na “ostravske havirně”. Po několika hodinovém surfování na internetu jsem konečně našla Tvoji elektronickou adresu, jinak spojení písemnou formou nelze s Tebou navázat. Problémy nastaly ve čtvrté souřadnici, v časoprostoru.
Naše národní pošta mně na přímou otázku – doručování dopisnic do čtvrtého rozměru, poradila, abych neprodleně navštívila psychiatrické oddělení nejbližší nemocnice a zároveň ujistila, že zásilky sice dopravuje do celého světa, ale pouze do míst podle souřadnic x a y. Z pečlivě vyhodnocených výsledků intenzivního pátrání vyplývá, že souřadnici zet doručuje pouze NASA – americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, která je pro mě krapek z ruky. Bohužel, v současné době neexistuje v Česku ani v Evropské unii žádná firma nebo společnost schopna doručovat psaní ve čtvrté souřadnici.
Babi, minule jsi vzkazovala, abych psala, jak mi zobák narostl, protože moderním výrazům nerozumíš, a proto Ti v krátkosti vysvětlím, oč vlastně běží v elektronickém poštovnictví, které považuji za nejpříjemnější vynález moderní doby.
Aniž bych vytáhla paty z domu, mohu si dopisovat s přáteli třeba na celém světě. Stačí málo, počítač, vlastnit telefonní linku nebo signální tyč, připojit se přes nějaký server (větší počítač), zadat svoji e-mailovou (čti ímejlovou) adresu a můžeš začít komunikovat s celým světem, potažmo s vesmírem.
Výraz e-mail (elektronická pošta) Tom upravil do české domácí podoby mejlovka, jenž notně cupuje mé zjemnělé moravské uši, ovšem je pořád lepší než anglický výraz ímejl. Někdy elektronické zprávy nazýváme důvěrně lakovky a pokud přidáme i lásku ke slovíčkům pak lakůvky, vždyť email je lak. Výrazy si patentovat sice nenecháme, ale pro zábavu a radost ze slovíček nám stačí.
Babi, nechtěj však vědět podrobnosti nebo detailní drobnůstky virtuálního světa, protože já jsem jen uživatel a jednotlivosti mě nechávají v klidu.
A teď, pozor, babi! Vezmi tužku, papír a napiš si svou adresu pro další případné zájemce:
milababicka@areatime.heavent
Přeloženo do zobákovštiny:
milá babička zavináč časoprostor. nebe

Neboj, hlava Tě z toho bolet nebude, však název pěkně blíže rozeberu a rozpitvám. Jméno adresy milá babička je jasné, k tomu nemáš asi žádné připomínky, že? Zavináč je zvláštní výraz pro písmeno a, které se doslova stočilo, svinulo, zavinulo a zabalilo samo do sebe, ale nepleť si zmíněného zakuklence s onou kyselou rybou naplněnou cibulí a okurkou, co jste občas s dědou mívali k večeři. Areatime znamená časoprostor a heavent je nebe.
Uf, babi, teorii máme snad zdárně za sebou a já Ti konečně mohu napsat nějaké nové zprávy. Vzpomněla jsem si ještě na naše poslední rodinné setkání, kde jsme přemleli, kde co. Nejvíce mě zaujala Tvoje neteř, která vychrlila jako z kulometu dotaz v ryzí ostravštině: “Viš, kera je najkratši hola věta po našem?” Hleděla jsem na ni jako přetržené jojo a ona s tajuplným výrazem a šibalskou jiskrou v oku pravila: “Un i.” V onu chvíli jsem vypadala jako dvě přetržená joja. Dlouho mě netrápila a přeložila již vyřčené do spisovné češtiny: “On jí.” Když jsem se trochu vydýchala, zasáhla mě další slovní dávka: “Druha otazka zni. Najkratši rozvinuta věta po ostravski?” –„Netuším.“ – “Le, un i.”
Babi, už mě nedostala, věděla jsem. Hle, on jí.
Musím se k něčemu přiznat. Když jsem byla ještě starší děvče, Tvoje nářečí – ostravština mi doslova muchlalo, cuchalo, drchlalo a všelijak kroutilo uši, ale díky některým moderním propagátorům slovesného umění vystupující v radiu a televizi se i ostravský dialekt dostává do podvědomí ostatních obyvatel naší malé země. Dokonce jakýsi Ostravak Ostravski vydává knížky v ostravském nářečí a má velký úspěch. Dnes mi ostravština připadá spíše směšně milé, než uši rvoucí. Po těch letech jsem si zvykla na mnohé výrazy, ale na co si nezvyknu nikdy, je slovo šmigrust, znějící mému uchu stále velice nelibě. Nevím sice proč, ale zřejmě ho mám hluboce zafixované v paměti jako vskutku otřesný den, kdy ogaři naháněli s tatary děvuchy, a které ulapili oblévali důkladně studenou vodou nebo je do ní nemilosrdně házeli. Naproti tomu, abych byla upřímná, být o velikonočním pondělí neulapená, nepolitá a nevyšupaná tatarem, bylo by mně líto. Představ si, o tomto našem krajovém zvyku se dozvěděly americké feministky a velice rezolutně prohlásily, že jsou u nás porušována lidská práva. Hloupé děvy, nezažily, kdyby zažily ten pravý šmigrust, možná by chtěly eště.
Zdraví, vzpomíná a těší se na odpověď Tvoje J.

P.S. Moji adresu máš napsanou na další straně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *