Tak dlouho jsme hledali vhodnou parcelu pro výstavbu nového domu, až jsme ji nakonec našli, i s nevelkou starou chalupou pocházející ze 17. století.Na první pohled ideální pozemek v malebné přírodě, kousek rovina, kousek svahu chránící naše údolíčko před dotěrnými západními větry a s potůčkem, co s potůčkem, přímo s řekou Cidlinou. V těch našich místech v létě sice, copánek, mrcousek, proužeček, lokýnka vody v bývalém mlýnském náhonu, který v dobách dávno minulých zásoboval vodním živlem hned několik mlýnů. Při jarním tání sněhové nadílky z hory Tábora a dalších vyvýšenin, nebo když nastanou vydatné, skoro monzunové, podzimní deště, tak copánek již není copánkem ani mrcouskem, ani proužečkem, ani lokýnkou vody, ale správnou divokou kalně zabarvenou řekou Cidlinou, která s sebou bere všechno, co se jí do vodních spárů dostane, to proto, abychom byli obezřetní a nemysleli si, že poručíme větru, dešti. Jak říká Tom, voda je život, i kdyby byla jen studánka, tak to stojí za to.
Pozemek s chaloupkou jsme vlastnili teprve druhým rokem a náš chalupářský elán i pracovní motivace nebraly konce. Těšili jsme se s Tomášem jako malé děti na Ježíška až bude teplo, slunečno a jinak vlídně či přívětivo, abychom mohli pokračovat v započatém díle, v promyšleném osvobozování pozemku o rozloze téměř půl druha hektaru od všech náletů planých dřevin zvících i do výšky několika metrů, kopřiv, jejichž stvoly připomínaly svou tloušťkou násady do hrábí a dalšího pýru, které u nás našly v minulých dvaceti letech pro svůj růst tu pravou živnou půdu a téměř božský klid.
Byla neděle velikonoční, krásné slunečné počasí bylo příslibem našich heroických pracovních výkonů, podle přesně stanoveného soupisu prací, abychom měli na konci dne puchýře jako pětikoruny, mozoly, bolavé tělo, ale neskonalou radost z práce.
Brzy dopoledne odfrčeli Bumbalovic kluci s tátou na výlet, ještě jsme se krátce pozdravili s rozesmátou Helenou, která si libovala, jaký bude mít svatý klid na úklid celého domu.
Abych se dokonale psychicky připravila na celodenní pachtění, dopřávala jsem si na zápraží jako závdavek své druhé ranní kapučíno, když nedaleko od nás vidím stoupající modrý komínek dýmu. V duchu se ptám, proč soused dělá ohně pod lesíkem v době, kdy pofukuje ten pitomý východní vítr, všude plno suchého loňského listí, stará tráva jako troud a nová ještě nevyrazila. “No nic, asi ví, co činí”, říkám si a již nevěnuji pozornost ani dýmu ani větru a začínám s tvrdou lopotu. Asi za čtvrt hodiny, zpozoruji, že modrého dýmu je více a více, o komínku již nemůže být ani řeči, neboť to začíná být komín. Vezmu nohy na ramena a utíkám jako srna k sousedům. Funím sice jako lokomotiva, dech sotva popadám a volám:”Halo, halo! Je tady někdo? Nepotřebujete pomoc?” Z podkrovního okénka se vykloní vyděšená sousedka a praví třesoucím se hlasem: “Potřebujeme, už to sami nezvládneme. Manžel jede do vesnice volat hasiče.”
Otočím se jako na obrtlíku, ruce na prsa a peláším zpět domů a řvu jako siréna: “Hoří, hoří, kýble a musíme jim pomoc.” Tomáš si myslel, že jsem se dozajista zbláznila, že blafuju. Moc se mu nechtělo odcházet od započaté práce. “Dělej, dělej nebo to bude za chvíli u nás”, ječím jako najatá. Ztropený povyk účinný byl, jak se ukázalo záhy, neboť s větrem o závod běželi nakonec všichni – já, Tomáš, Helena, syn Vašek, propuštěn včera z nemocnice do domácího klidového režimu.
Nastal tvrdý boj s ohněm a časem. Na počátku nebylo vůbec jasné, zda do příjezdu hasičů vydržíme, protože jsme běhali s kbelíky naplněnými po okraj vodou z náhonu do prudkého svahu a snažili jsme se zdolat červeného kohouta, který však začal svá křídla roztahovat pořádně do šířky za vydatné pomoci suchého východního větru. Ohnivému kohoutovi rostl hřebínek doslova před očima. Všelijak se naparoval, kroutil, až jiskry létaly vzduchem jako při ohňostroji, aby pak rozjařeně dopadaly na zem a rozžíhaly další a další ohníčky, od nichž chytaly staré spadané větvě. Co budu povídat, požár se šířil rychle jako světové zprávy.
Mleli jsme už všichni z posledního, když jsme uslyšeli blížící se hasiče s jejich známou znělkou: ho-ří, ho-ří. Tom se ještě snažil zdolat dalšín nápor ohně, uchopil kýbl s vodou, rozmáchl se a voda i s kýblem skončila v ohni. Trochu to zasyčelo, zasmradilo a byl konec. Hasiči nás zachránili. Když kapky jejich vody začaly zkrápět naše zbědovaná a vyčerpaná těla, tak jsme opravdu pochopili, že naše role dobrovolných hasičů – amatérů skončila, neboť jak lidové moudro praví :”Tam, kde nastupuje profík, končí amatér.”
Hasiči dohasili, soused zaplatil pokutu a čištění lesíku bylo zakončeno. Při závěrečné děkovačce, které se nám bohatě dostalo od našich sousedů zazněla i ona památná věta: “Lidičky, kdyby nebylo toho ohně, tak jsme se ani neseznámili!