letos přinesly mnoho problémů a lidského neštěstí. Vzpomněla jsem si, že na dané téma jsem již psala v roce 2002, kdy nás zasáhla tisíciletá voda.Nevěřící Tomáš
Zprávy o veliké vodě, která se náhle rozprostřela v české krajině podél řeky Vltavy, se na nás valily z novin, rádia a internetu. Nemaje pořád televizní aparát, musela jsem si vypomáhat moderní informační technologií, abych měla aktuální a dokonalý přehled.
“Jarmilko, nezapomeň, jedeme na Hradišťko, musíme mou mamku odvést k lékaři na předoperační vyšetření,” kladl mi na srdce starostlivě Tom.
“Nezapomněla jsem, ale zřejmě neprojedeme. Cesty jsou zatopeny.” Strkala jsem mu pod nos čerstvou mapu staženou z internetu s popisem míst, do nichž teď velká voda přikvačila – Zbraslav, Vrané nad Vltavou, Davle, Pikovice, Štěchovice. Voda, všude samá voda. Už to na Tomášovi poznám. Na mapu ani nemrk! Nevěří. Nevěří ničemu a nikomu, pokud se na vlastní oči a uši nepřesvědčí.
Myslela jsem si, že příjezd do obce Hradišťko pod Medníkem, nacházející se na kopci po pravé straně Vltavy, uskutečníme “zadem” cestou na Poděbrady, přes Sadskou, Český Dub, Říčany, Velké Popovice a další malebné středočeské vesnice a vesničky, jejichž jména si nejsem dodnes schopna zapamatovat. Zase se hraje naše stará, omletá rodinná písnička – já míním, on mění.
“Co blbneš? Kam jedeš? Proč jedeme do Davle? Říkala jsem, že jsou silnice neprůjezdné,” naléhala jsem. Nic. Žádná odpověď, ani její náznak. Tom seděl za volantem jako pěna a řídil se zvláštním zarputilým výrazem. Nevěří!
Najeli jsme v Davli na nově vybudovaný most přes Vltavu a nebylo pochyb o tom, že naše v pravdě národní, líbezná a opěvovaná řeka se vymkla kontrole a stal se z ní zlý, nevyzpytatelný živel. Po krátkém sjezdu z mostu na silnici první třídy směřující na Štěchovice jsme byli zastaveni červenobílým terčíkem v ruce smutného a prochladlého policajta. “Pane řidiči, musíte se vrátit zpět, tudy proti proudu již neprojedete. Vidíte louži v zatáčce? To je Vltava.”
“Jsem ti říkala, že je zaplaveno. Mapu jsem ti ukazovala. Není nad vlastní očíčka a ušíčka, že?”, škodolibě jsem dráždila udiveného manžela. Zařadil zpátečku a vydal se hledat druhou předpokládanou cestu po mostu v Kamenném Přívozu přes řeku Sázavu.
S deštěm v pořádku všechno nebylo. Nově postavené domy na kopcích, daleko od jakéhokoli vodního živlu, plavaly ve vodě jako lodičky z vlašských ořechů. “Vidíš, Jarmilko? Důsledek lidské hlouposti, lhostejnosti a nepoučenosti. Neprohrabané příkopy kolem cest a zasypané propusti pod nimi,” poučoval mě Tom. Břehy kolem silnic vysoko nad Vltavou byly v lepším případě podmáčeny, v horším strženy, hlína a šotolina splaveny do jízdní dráhy, na některých místech ležely vyvrácené statné smrky bránící v průjezdu. Koryta říček a potoků, v nichž jsme nikdy žádnou vodu nespatřili, hučely jako Niagarské vodopády. Kalná voda spěchala ničit a loupit. V takové chvíli jsme najeli na most přes Sázavu.
“Proč stahuješ okýnko? Prší a táhne na mě!”, reptal Tom s nevolí.
“Nevíš, kdy most postavili?”, opáčila jsem další otázkou.
“Proč se ptáš?”
“Abych věděla, jaká je pravděpodobnost bezpečného projetí na druhou stranu. Kdybychom se zřítili v automobilu do vody, alespoň snížím možnost našeho utopení a svůj zadek dozajista okénkem protáhnu. Pokud by nám motor zmlknul až ve vodě, z auta bychom se nedostali vůbec. Dveře neotevřeme a elektronicky ovladatelná okna nestáhneme,” přidala jsem závdavkem logickou odpověď překvapenému manželovi.
Pozdě, ale přece jsme dojeli do cíle. Při pohledu na manželovy sklíčené rodiče a obrazovku televizního přijímače bylo jisté, že dnes již nikoho nikam nepovezeme. Není kudy. Kdo ví, jak dlouho se živel bude naparovat, nadýmat a roztahovat.
A tak nevěřící Tomáš poznal, co je na internetu psáno, je i dáno.
Ze samizdatu Propusti života.