Ale máte na ni!

Snad pod vlivem čtyřletého svobodného studentského života, který jsem prožila v komunitě spolužáků vysokoškolských kolejí,kdy jsme sledovali v televizi pouze, dnes již nesmrtelný, Dietlův seriál Nemocnice na kraji města, jsem před vstupem do svého prvního manželství pojala, zcestnou ideu, že televizi si koupím(e) až v době, kdy dítě bude toužit po televizním večerníčku a nebude chtít nadále navštěvovat sousedy. Krásné rozhodnutí. Vůbec mě však nenapadlo, kde seženu partnera, který bude můj názor akceptovat. Jak se říká, žena míní, muž mění. A manžel skutečně změnil.
Ještě jsme spolu nebyli sezdáni ( krátce jsme velice spokojeně žili na „psí knížku“ v družstevní ubytovně, ale k pramalému pochopení ubytovací referentky, která prohlásila: „Bordel mi tam dělat nebudete.“), dítě chodilo teprve po houbách, ale televize z Multiservisu již trůnila v pokoji čtyři krát čtyři metry minimálně způsobem královny ze Sáby. Protože to skutečně asi královna byla, tak jsme při ní i ledacos dobrého vykonali. Zplodili jsme dítě.
Mráz mi běhá ještě dnes po zádech, když si vzpomenu na svého, tehdy sedmiletého synka, jak sedí spokojeně rozvalen s kamarádem Románkem na sedačce v obývacím pokoji. V očích mají výraz štvanců a s prominutím čumí na video v době, kdy venku jaro pučí o stošest, sluníčko svítí na plné pecky a ostatní kluci rajtují na kolech.
V množině našich přátel, kamarádů a známých jsme s mým druhým mužem pověstní tím, že jako jedna z mála rodin jsme ještě neměli, nemáme a v budoucnu ani neuvažujeme o tom, že bychom vlastnili něco, co se nazývá televizní přijímač neboli televizor. Již na počátku našeho společného života jsme se výjimečně shodli, že televizi nikdy, neboť chceme žít vlastní život a ne životy a příběhy cizích lidí. Přiznám se bez mučení, že na rozdíl od mého druhého muže, čtu alespoň jedenkrát týdně glosy k uváděným televizním seriálům a inscenacím, pravidelně kritiky a recenze k novým filmům, abych byla takzvaně ve vobraze.
Nebudu tvrdit, že námi zavrhovaná televize, mi občas nechybí. To víte, chybí a jak. Hlavně v době, kdy jsem nemocná (to je zřídka) a dobrovolně ležím v posteli, abych chorobě dala co proto a mohla záhy vyskočit z postele jako ten uzdravený polámaný mraveneček. Chybí mi v době dlouhých zimních večerů, neboť sledování televizních pořadů bylo ideální příležitostí, jak v klidu, nerušeně a bezestresu vyrábět svetry všeho druhu (u rádia se fakt blbě plete). Citelný nedostatek aparátu k příjmu televizního signálu pociťuji i v době, kdy vím, že půjde něco, co jsem ještě nikdy neviděla a ani neuvidím, může se stejně dobře jednat o staré české i zahraniční filmy, pořady o přírodě, koncerty mega hvězd shwou byznysu atd.
Na druhé straně jsem z touhy po TV aparátu velmi rychle vyléčena po občasném shlédnutí krvelačných televizních novin, rádo by vtipných diskusních pořadů a prostoduchých soutěží různého zaměření, na které podle zákona schválnosti natrefím. Pokud mám objektivně vyhodnotit, zda mně ona zmiňovaná televize spíše chybí, nebo spíše nechybí, tak odpovídám po pravdě: „Spíše nechybí.“
Je to mnoho let zpátky, kdy jsme jedné paní líčili náš život bez televize, kdy život a večery se vyplňují bez ní, bez její kouzelné modrošedé barvy, bez její možnosti zalézat nám pod kůži a ovlivňovat naše mínění. Vypadala, že nás poslouchá s velkým zaujetím, občas se zeptala na některé detaily, které považovala za zajímavé, pak se nakrátko zamyslela a pronesla historickou větu: “ Ale máte na ni!.“
I po těch letech prohlašujeme, že na ni máme, ale nedáme.

P.S. Mimořádně vhodný způsob, aby se dítě naučilo číst a hltat knihy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *