Qenda

je moje jedna ze spřízněnek, čili spřízněných duší.Je sice o mnoho let mladší než já, ale život se s ním moc nemazlil. Je to statečná holka, hodná a milující máma, výborná kamarádka. Píše povídky, fejetovy, básničky, hraje na kytaru a letos odevzdala paní nakladatelce rukopis první knížky Ouva Tači aneb skafocefalie srdcem a očima vyděšené matky. Vyjde na podzim, ale ukázku si můžete přečíst na odkaz na Šťastnou Qendu
V rubrice Co vás čeká, Kapitola čtvrtá OPERACE. Přiznám se, ukázku jsem celou proplakala.

Zvonek.

„Qendulko, co tady děláte, holka moje?“
„Jarmilko, jdu nabrat trochu síly.“
„Pravda, pravda, zítra máte narozeniny a není nad to si trošičku z večera přispat. Tak šup, na sofa.“
„Něco jsem přinesla.“
„Já vím, vy nikdy nepřicházíte s prázdnou.“

Přítelkyně spočinula, zavřela oči a já jsem četla následující příběh.

KONEČNĚ

Konečně jsem ji viděla. Konečně jsme se setkaly. Menší dáma s červeným ježkem na hlavě a úsměvem přes celou tvář. Tak to je ona. Tři roky jsme si psaly, volaly, vyměňovaly příběhy ze života a litovaly, že jsme se tehdy minuly. A že jsme znaly svoje tváře jen z fotografií, co na tom sejde ? Ona tvář není zase tak důležitá. Hlavní je, co je uvnitř, ta dušička. A naše duše si vzájemně notovaly a natahovaly k sobě svoje tykadla bez nejmenších problémů. Až to bude mět přijít, ono to přijde, tak co si s tím lámat hlavu, ne?A to „ to“ přišlo tuhle v sobotu v deset. V Jičíně na náměstí plném lidí. Poznaly jsme se hned a s rukama doširoka roztaženýma se hnaly proti sobě. Šťastné setkání. Naplnila mě energií a optimismem. Jako obvykle. Prohlížela jsem si ji se zvláštní úctou a respektem. Vstřebávala tu skutečnost, že stojím tváří v tvář té, o které a od které jsem toho tolik četla. Životní moudrost z ní byla cítit úplně hmatatelně. Minuty tekly. A já jich měla tak málo. Nevadí. O to víc bylo naše povídání bohaté. Žádná prázdná slova, žádná prázdná místa.
Děkuji za to, že jsem ji potkala. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem potřebovala podepřít, pomoct ve svojí rozpolcenosti. A ona přišla a podepřela mě a zase zmizela. A já jsem našla samu sebe.

„Qendulko, děkuju, to jste napsala krásně. Přesně tak, jak jsme se před lety potkaly.“ dojatě tlačím slzičku v oku.

„Jarmilko, běžím, abych byla zítra fit. Určitě zas přijdu.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Sofa pro návštěvu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *