Návrat ztracené sportovkyně

Při prvním náporu již zmíněných strašidel jsem si cestu k pravidelnému sportování našla rychle, bez reptání a větších potíží,protože v té době mé kouření viselo tři roky už definitivně na hřebíku. Bezproblémový návrat ke sportu podle mého soudu vyplývá ze skutečnosti, že stejně jako jízdu na kole nebo plavání nikdy nezapomeneme, neztratíme ani návyky při tělesném cvičení jakéhokoli druhu.
Začala jsem vytrvalostním během po venkovských silnicích s docela pohledným sousedem, jemuž novou aktivitu po několika pokusech zatrhla razantně jeho žena. Dodnes si nedovedu ani představit, co se jí, nebohé, mohlo honit hlavou. Nebýt onoho zásahu, asi bych skončila hůře, neboť klouby odmítaly nápor tvrdého živičného povrchu a nevhodné socialistické sportovní obuvi. Nohu jsem měla tři neděle v sádře a bylo “po ptákách”. Ani tato nepříjemná zkušenost nebyla vážnou překážkou mého návratu do tělocvičny a na dostihovou dráhu.
“Běhejte v písku,” radil obvodní lékař při kontrole mého zdravotního stavu, “máte ho pod nosem dokonce na celé dostihové dráze.”
Vyslechla jsem radu pana doktora, oblékla běžecký oděv, obula tenisky pro běh nevhodné a vystartovala do písku slušovického dostihového areálu. Sportovní anabázi netřeba popisovat, neboť kdo se alespoň jednou pokusil běžet po písečném pobřeží, ví, oč se jedná. Pro větší názornost přidám, že dostihová dráha nebývala obvykle umetená jako po přílivu, ale překopaná koňskými kopyty čtyřnohých šampiónů po celodenním tréninku Divím se, že jsem své běžecké snažení přežila bez dalších úrazů dolních končetin.