Nepřehánět, tělo poslouchat

Nejsem žádná třasořitka,která fňuká nad kdejakým bebíčkem, ale na druhé straně razím zásadu když bolest, musím vědět, proč. Laická medicínská fantazie bez hranic a nejistota diagnózy mě uvádí do stavu nepříčetnosti a žene ke knihovně. Hledám, pátrám po informacích, zjištěné příznaky konfrontuji se skutečností a nakonec dojdu k závěru, že se o mě pokoušejí všechny nemoci světa, snad kromě prostatických obtíží a planých neštovic.
Tím chci říct, že co u mě platí v situaci A, neplatí zcela v situaci B. Když loni z podzimku do psího ráje odešla malamutka Dengi a v kotci zůstala sama její o rok mladší psí družka samojedka Belinda, rozhodl můj vnitřní hlas, že po dlouhé době opět zavelí do útoku. „Milá zlatá, nedá se nic dělat, je řada na tobě, abys jí parťáka a přítelkyni nahradila. Samozřejmě po tobě nechci, abys k ní lezla do prostorného kotce, skotačila po čtyřech a muchlala se s ní způsobem čenich na čenich, ale venčení jednoho psa v letech za hranice domácího území zvládneš, ať chceš či nechceš. Podle lidového rčení, že co tě nezabije, to tě posílí, můžeš nabytou fyzičku umocnit ještě vydatným aerobním tréninkem. Během se psem.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Baculína. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *