jsem našla úvahu o jaru a mateřštině.Každoročně říkáme:”Konečně jaro. Máj je lásky čas …”, ale možná si každý z nás bude představovat jinou situaci. Nevím, proč se člověk k lásce upíná s vervou a nadšením zejména v květnu, neboť podle mého soudu pokud nemiluje (nemám na mysli jen sex) po celý rok, v máji už těžko něco dožene. Tím chci říci, že partnerství, kamarádství, přátelství, lásku a mateřský jazyk musíme pěstovat a kultivovat po celý rok, abychom se z výsledků naší píle mohli radovat každý den.
Nechci hovořit o vztazích mezi lidmi, neboť narušené se zaručeně vyhrotí a nová přátelství se uzavřou. Ale smutné je, když něco zmizí definitivně a bez náhrady.
Bylo zveřejněno, že v Homérově době prý bylo na světě 12 tisíc jazyků, v Kristově době 10 tisíc, ale vlivem globalizace zmizí každých deset až čtrnáct dní jeden jazyk navždy! Vědci odhadují, že do konce století jich vymře celá polovina z dnešních 6500. Zanikne nejen jazyk, ale i jedinečná a neopakovatelná kultura a dědictví předků. Obávám se, že globalizaci bude skutečně vyhovovat jeden jediný globální národ, vykořeněný a zbavený jakékoli tradice a kultury, neboť monopol na lidi bude asi tím pravým ořechovým, co světovému kapitálu bude vyhovovat.
Jestliže láska k mateřskému jazyku nebude zakořeněna v našem nitru, pokud nebudeme sami od sebe rozvíjet náš jedinečný jazyk a pečovat o něj, nebudeme udržovat tradice a opatrovat kulturní dědictví našich předků, žádný zákon o jejich ochraně nám nepomůže a my jako národ skončíme v propadlišti další zmizelé kultury. Škoda, že se nedožiju doby, kdy nastane druhé obrození, ne české, ale světové, kdy každý vykořeněný národ, zbavený historie, kultury a svého jazyka nastoupí cestu hledání své národní identity.
Jestli je oko do srdce okno, pak si dovolím přidat myšlenku dramatika Josefa Topola, který říká, že jazyk je odrazem duše. Osobně si myslím, že nejen jazyk, ale každé umění a lidské konání vůbec jsou odrazem duševního rozpoložení. Oči a verbální projev, literární, výtvarná a hudební díla považuji za cesty do našeho nitra, kterými necháváme lidem nahlédnout pod slupku, bezpečně chránící naše já.
A pokud se ptáte, co dělám pro rozvoj kultury svého jazyka, odpovídám: “Snažím se nepráskat floskulemi, prázdnými výrazy, ale pěkně česky nebo moravsky vyjádřit svoje myšlenky, občas je svěřit papíru, abych mohla zanechat svůj vlastní pohled na sled společenských událostí a osobních zážitků z každodenního života. Momentálně se těším na první máj a na pusu od manžela pod rozkvetlou třešní, až uslyším: ”Jsi nejlepší ženská mého života.” A to bude zase o důvod více rozvíjet jazyk, kterému rozumím a v němž slova lásky mi znějí nejmileji.
Jak se zdá, Brňané jako první pochopili vážnost celé situace a začali s veřejným šířením svého hantecu, pomocí reklamní kampaně na pivo Starobrno. I zvolala Libuna: “Vidím Špilas vysoké, jeho pivo špicové.”
MSF