Následující příběh je téměř rok starý, ale při představě, že bych ho musela zažít ještě jednou říkám:” Děkuji, raději NE!”Každé dítě v naší malé chatové kolonii bylo veselým sousedem označeno nálepkou poseroutky s dovětkem cha chá, nechtělo-li vstoupit do studené řeky nebo provést jiný odvážný kousek, při němž jsme měli dušičku menší než zrníčko máku a strach, že by vystačil pro celý regiment vojáků. Uběhlo mnoho let, chladné moře a jiné vodní toky za každou cenu nevyhledávám, ale když už mám prokázat odvahu a fyzickou zdatnost, potom se v nepříjemných vodách alespoň smočím. Vedle zmíněných odvážných kousků, jsem v životě musela přestát několik chirurgických operací. Na ty jsem se netěšila, ale strachem jsem zahlcena nebyla, vždyť spánek v celkové narkóze je mně docela příjemný. Trhání zubů zrovna nemiluju, ale vím, co mě čeká. Ale dnes jsem si znovu připadala jako ta opravdická malá poseroutka, jako dokonalý zbabělec, který strachem sotva dýchá. Ablace nehtu na palci u nohy byla neodkladná. Čtyři dny čekání na termín výkonu se zdál nekonečný a vzpomínky na scény z filmů, kdy lidé byli mučeni právě strháváním nehtů, se mi vracely jako noční můra. Ačkoli jsem věděla, že samotný zákrok bolet nemůže, těžce jsem dýchala a srdce jsem měla skoro až v krku…
Jak to dopadlo, se dočte v knížce SKORKOVINY II.