“Uf, to jsem se lekla! Co tady děláte?” ptám se ženy s cigaretou v ruce, spokojeně nataženou ve žlutém sofa.“Vždyť jsi mě volala.”
“Jak jsem na vás mohla volat? Vždyť vás vůbec neznám!”
“Ale znáš, děvenko, to víš, že znáš. Pozorovala jsem tě skoro celý den. Nejdříve jsi plela jako o závod živý plot, ruce máš sámý škrábanec, tři trny sis zapíchla do dlaně, koleno otlačené a rudé od kopřiv. Klečela jsi na nich drahnou dobu, jak jsi byla zaujatá tím všemožným plevenem, skoro dvě kolečka jsi vyvezla!
“Jak to víte?”
“Dyť ti říkám, že jsem tě pobaveně sledovala. Odpoledne ti Tom takzvaně doporučil, abys vyčistila náhon. Stála jsi v holinách v Cidlině, motykou a rýčem jsi se snažila vyklučit všechny kořeny, které si v korytě rozprostřela za několik let stará obrovská olše. Kopala jsi usilovně, voda stříkala na všechny strany a od bláta jsi byla skoro až za ušima. A když ti kalná voda zasáhla oko, měla jsi toho akorát DOST!”
“To máte pravdu, přesně tak se to událo! Vzpomínám si, v duchu jsem volala Betty McDonaldovou, patronku všech manželek, kterou jsem soukromě svatořečila před dávnými lety, poté, co mě můj manžel nutil vykonávat práce nad rámec mých fyzických možností.”
“Vidíš, jak to funguje. Slyšela, vyslyšela, přišla. Latifundi už pro mě nejsou, já už dávám přednost pohodlíčku.”
“Pěkně opočívejte. Mohu vám ještě něco nabídnout?”
“Pořádné kafe.”
MSF, všechny, které četly Vejce a já, mně snad dají za pravdu, že lepší patronka manželek, nemůže ani být.