Dnes psala Lorrain, že přišla o milovaného kocoura albína a já jsem si vzpomněla, že během patnácti letjsme s Tomem pochovali tři kočky, dva severské psy – malamutku Dengi a samojedku Belindu, zhruha pět akvarijních rybiček a jednoho obrovského tlustého pavouka, ale ten spíše někde zmizel.
Nejhorší smutné zážitky byly se psy a kočkou Lady. Jak jsem se vyrovnala se ztrátou Belindy se dočtete v následující skorce.
Těžká náhrada
Byla doba, kdy jsem se téměř za každého počasí musela navléct do příšerného kynologického úboru, obout bagančata, ustrojit Belindu do psího postroje a vyrazit na pravidelný trap. Její rasa totiž přímo určovala styl vycházky. Saňový pes miloval pouze rychlý běh, bez nezbytného odpočinku, abych mohla popadnout dech a ulevit dolním končetinám. Jakékoli zastávky a prostoje při diskusích s jinými majiteli čtyřnožců likvidovala Bela úspěšně štěkotem ve vysoké tónině. Přešlo jaro, léto a pomalu se blížil smutný podzim, který zalezl pod kůži staré čtyřnohé kamarádce, jež se rozhodla, že ze života již nic mít nechce a nebude. Přestala žrát, z očí se vytratil lesk a veselé ohníčky, neskákala, neštěkala, nevítala, ležela, pospávala a nehýbala se. Život ji opouštěl pomalu, ale jistě. Když nadobro usínala, měla hlavu spokojeně položenou na předních tlapkách, v mordě zvláštní klidný, vyrovnaný úsměv a výraz – už nic nemusím. Od té chvíle mi bylo jasné, že na boj se svými kyprými vnadami zůstanu sama a motivaci k pravidelnému pobytu na čerstvém povětří budu hledat těžko. S chmurami v duši a se slzami v očích jsem stála u okna a přemýšlela, jak ztrátu věrné přítelkyně nahradím. A pak se jdu podvědomě převléct do nemožného oděvu, vezmu psí postroj s vodítkem a zazvoním u vrátek sousedů: “Dobrý den. Může jít váš pes ven?”´
Tato skorka má pokračování. Všechno se dozvíte na podzim ve SKORKOVINÁCH II.
MSF nepíšu, nějak se nehodí.