Odjakživa jsem velkouobdivovatelkou fotografických, výtvarných nebo literárních nápadů, nad nimiž žasnu a říkám si: “Vždyť je to tak jednoduchém, proč mě to nenapadlo.”
Uvedu konkrétní příklady.
Fotografie Tarase Kusčynského, jehož modelky vytvářely dokonalý soulad lidského těla, duše a okolní přírody. Dále Jan Sudek a jeho černobílý svět; kolorované a černobílé fotografie Jana Saudka. Jestli bych měla k jeho některým pracím určité výhrady, potom k nápadům NIKDY.
Z výtvarného umění například koláže Toyen, Jiřího Koláře i Miroslava Horníčka.
V literatuře mě nápady vždycky oslní povídky amerického autora Roberta Fulghuma, fejetony Roberta Křesťana nebo postřehy Vladimíra Justa.
Tetu Závist mám již dlouhá léta pod kontrolou, neboť vím, že lépe je konat než závidět, chopila jsem se skorek – krátkých literárních příběhů, nad nimiž již někteří čtenáři se spokojeně podivovali.
======
Už jsem ve věku, kdy na žádnou osmitisícovku nevylezu, ani bych o ni neusilovala, neboť špatně snáším extrémní podmínky; nepřeplavu žádnou přehradu, natož kanál La Manche; neobjedu zeměkouli na kolečkových bruslích nebo na kole, nikdy nebudu světovým sportovním šampiónem nebo filmovou či hudební star, neboť umělecké vlohy mě minuly.
A proto SKORKOVINY a SKORKOVNÍK považuji za malou náhražku toho, co nemohu dělat jako jiní. Tak jako někteří budou jezdit například do vysokých hor nebo cestovat po světě, tak já se pokusím vydat ještě další knížky.
Závidět není co. Slavná nebudu ani nezbohatnu, “mozoly” na zadku budu muset shodit sama, ale aspoň budu vědět, že malá stopa po mém životě tady možná chvíli zůstane.
MSF, jedinečná příležitost, aby se v lidských vztazích oddělilo
zrno od plev.