Trochu se oteplilo, pršía nastal pravý dušičkový čas, v němž je velmi těžké nemyslet na blízké, kteří nejsou mezi námi a smrt, která je součástí našeho bytí.
Věřím, že každý člověk má svůj osud napsán v okamžiku zrození; lidé umírají, když ani nejmodernější medicína je nedokáže uzdravit, věřím, že jiní odcházejí poté, co splnili svůj životní úkol nebo naplnili svou tužbu. Avšak nedokázala jsem si vysvětlit, proč někteří skonali poměrně zdrávi ve vysokém věku následkem nešťastné události. Vždycky jsem si vzpomněla na kamarádova dědu, který běhal maratóny ještě v pětadevadesáti; nepřežil střet s vozidlem na přechodu pro chodce. Jiný přítel vyprávěl o svém dědovi, který v devadesáti jezdil na koni; skonal následkem pádu z koňského hřbetu. Možná, že jiné případy “nepochopitelné” smrti si dosadíte sami.
Odpověď jsem konečně našla v knize Petra Piťhy – Z pověstí Čech a Moravy, v pověsti O stáří, v níž popisuje konec života pražského rabbi Jehudy Löwa.
Autor v ní uvádí, že většina lidí zemře na hloupost, jeden chce překonat všechny rychlosti a srazí si vaz, když spadne z koně. Jiný si myslí, že přemíra alkoholu jeho játrům neublíží a upije se. Proto starý člověk musí být nad míru opatrný, aby smrti sám neotevřel dveře.
Rabbi Löw zemřel v sedmadevadesáti letech, v době kdy se blížily jeho narozeniny. Od své nejmilejší pravnučky Ester dostal vzácnou červenou růži, kterou draho koupila. Rabbi převzal dar a uviděl polorozvitý temně červený květ, v němž stíny mezi okvětními lístky byly sametově černé. Držíce květinu, objal svou milovanou Ester a trnem si poranil prst, který se zanítil. Netrvalo dlouho a milovaný pražský rabbi Löw skonal.
Skvělý lékař Jan Jessenius k takové situaci prý pravil: “Smrt přichází s tváří toho, koho člověk nejvíce v životě miloval. Ta růže skrývala smrt. Nečekaný úkryt.”
Ale k samotnému Jesseniovi přišla smrt s tváří toho, kým v životě nejvíce pohrdal.
Útěchu přináší autor na jiném místě: “Nesmíme myslet na smrt, protože bychom neměli čas na život.”
MSF