Dětství – volné pokračování

Navazuji na psaníz dnešní e-pošty.

Rozdílů mezi dnešním světem a dobou před 30 – 50 lety bylo více.

1. Rodina – bylo méně rozvodů a dokonce si nepamatuji, že bych chodila na základní a střední školu s někým, kdo byl z rozvedené rodiny. V desíti letech jsem poprvé sama vlakem překonala za dvě hodiny vzdálenost mezi domovem a chatou v Klokočůvku, aniž bych narazila na nějakého pedofila jako například zde. Rodiče ani nenapadlo, že bych nedojela.
Móda – doma jsme kromě bot vyrobili takřka vše. Na nákup oděvů v obchodě jsem si musela pomalu zvykat, protože to bylo považováno za rozmar. Ovšem, kdo uměl šít a plést, byl oděn jedinečně a nápaditě. Podle knížky Ivana Krause jsem si vzpomněla, že jsem též měla jediné kalhoty, které se v sobotu vypraly, do neděle uschnuly a v pondělí se v nich šlo do školy. Dámy, pamatujete na módu barevných holínek?

2. Dívka, která nebyla do třiadvaceti vdaná, byla podezřelá. Kdo chtěl získat byt, musel mít rodinu; svobodný platil daně jako mourovatý a společností byl označen skoro za vyvrhele. Žila jsem se od pětadvaceti svým prvním manželem na ubytovně na psí knížku 6 měsíců a nechtějte vědět, co jsem si od ubytovací referentky musela všechno vyslechnout. Své jediné dítě jsem porodila v šestadvaceti letech a byla jsem od počátku těhotenství označována jako STARŠÍ RODIČKA, které bylo v důsledku rizikového těhotenství věnována zvýšená pozornost.

3. Kuchyně – vyrůstali jsme na chlebu, másle, sádle a domácích zavařeninách. Oblíbenou pochoutkou na letním koupališti byl chleba s hořčicí, kečup přišel na trh až za několik let později. Neznali jsme italskou, francouzskou nebo asijskou kuchyni. Mámy vařily klasická česká jídla – často jsme měli chlupaté knedlíky s uzeným (nevařila jsem x-let), rajskou, svíčkovou, bramboráky, palačinky atd. Když jsme měli u televize na něco chuť, okrájela mamka jablka Kožuchy, která se ani jinak konzumovat nedala. Jestliže jsme dostali jablka Jadrníčky nebo koupili Renety, moc jsme si to považovali. Banány, mandarinky, pomeranče a citrony byly obyčejně jen v období Vánoc a Velikonoc.

4. Škola – myslím si, že děti s dyslexií nebo postiženi hyperaktivitou existovali, ale tyto poruchy nebyly definovány. Jakákoli školní nepatřičnost byla učitelem potlačena jednou provždy způsobem, který bych označila „liskando – grando“. Kdo zlobil, dostal po čuni (běžný moravský výraz). Vzpomínám si, jak mě můj milovaný pan učitel vyplatil na zadek v 8. třídě za nějaké kecy, ale nikdo to nepovažoval za něco nepatřičného nebo dokonce za sexuální harašení. Doma jsem se tím nechlubila. Méně odvážní učitelé, tahali žáky za krátké vlásky. Poznámku dostal ten, kdo fakticky HODNĚ zlobil.

5. Nemoci – byly jen tři druhy antibiotik – V-penicilin, Chloranphenykol a Tetracyklín. Na počátku se nasadil první uvedený, když nezabral nasadil se druhý a pak třetí. Jednou jsem byla tak nemocná, že se na mě chodili doktoři dívat, jak může mít dýchající člověk sedimentaci 98/59. Dostávala jsem obrovské dávky Tetracyklínu injekčně do hýždí denně po celý měsíc. Zadek mě bolel dalšího půl roku. Záněty středního ucha se „píchaly“ a nosní mandle se odstraňovaly „za živa“. Na tento otřesný zážitek si pamatuji od šesti let dodnes; byla jsem v nemocnici čtrnáct dnů, jelikož jsem z rány krvácela. Neznali jsme běžně klíšťovou encefalitidu a Lymskou boreliozu. Klíšťat bylo dost, ale nenakažených. Zuby nám léčili pomalými vrtačkami; ojoj, to byla bolest.

6. Sport – na jaře jsme hráli čáru nebo kuličky; kdo měl, jezdil na kole, ale nejvíce a nejdéle jsme na malém dvorku denně mlátili přes špagát volejbal nebo hráli vybíjenou. Ve škole byly sportovní hry, kde jsme se jednou týdně mohli vyřádit. Na gymplu jsme pravidelně před vyučováním pořádali v tělocvičně BEZ DOZORU mače ve volejbalu. Po něm jsme postupně tekutiny doplnili vodou z vodovodního kohoutku. Na střední škole byla velká pozornost věnovaná lehké atletice a sportovní gymnastice. Museli jsme umět běhat, skákat, vrhat koulí. Výmyk na hrazdě udělal skoro každý. Já jsem měla veliký handicap ve šplhu na tyči; podařilo se mně dostat ke stropu jen dvakrát, závěsné lano jsem nepřekonala ani jednou. Ale houpat se na kruzích jsem zvládla velmi dobře. V létě jsme se bez zdravotních následků koupali v rybnících a řekách, hráli ještě větší mače ve volejbalu nebo v ruských kuželkách. V zimě jsme vytáhli prkna a brali za vděk jakoukoli stráňkou. Kdo neuměl bruslit a nechodil na staďák s přírodním ledem jakoby nebyl.

7. Televize začala vysílat až odpoledne a kolem půlnoci již zrnila. Největší nuda byla, když jsem byla nemocná a čekala jsem v úterý v deset dopoledne na Štěpánku s Čertíkem Bertíkem. Třicet minut pro školní děti a KONEC. Nevhodné filmy pro děti byly označeny hvězdičkou. Přísný rodič, bedlivě dbal na morálku. Co jsem nespatřila u babičky na „službě“, doma jsem neviděla.

MSF, kolik vzpomínek by ještě bylo! Budu vděčna za jakoukoli připomínku nebo odkaz na Vaše stránky, abychom si společně zasnili na téma dětství.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Dětství – volné pokračování

  1. JANOVA napsal:

    Opravuji počet dětí z rozvedených rodin. Jen jedna dívka to byla.

  2. JANOVA napsal:

    P.S. A psát jsme mohli jen dopisy a telefonovat jen z pevných linek, a to jen někdo. MSF

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *