Pokud se vám bude zdátže téma připomíná známou českou pohádku, potom to není podobnost čistě náhodná.
Ráda se dívám na blogy jiných autorů, protože v nich najdu informace, které se vždycky mohou hodit, zábavu a hlavně nápady hodné následování. Ovšem je záludné se nechat inspirovat v pátek večer. Dočetla jsem se, kterak nějaký muž podlehl mánii úklidu; začal stolními šuplíky, pokračoval skříní, knihovnou atd. Nakonec popsal úžasně prázdné místa, která vznikla likvidací nepotřebných krámů.
Napadlo mě, že bych měla nachystat krabice pro paní Marii. Ta se kdysi přiznala, že jich v obchodě nemají nikdy dost. Na půdě jsem přeložila jednu hromadu, pak druhou, nachystala krabice, když oči spočinuly na něčem skoro suchém, někde přilepeném, někde mazlavém, které nateklo pod tři paklíky se Skorkovinami. To „dačo“ byl vyteklý pur, vystěhovaný v košíku na půdu před rekonstrukcí. Jako blesk jsem letěla pro hadr a kýbl s vodou, abych zachránila, co se dá. Zaneřáděné místo jsem začala omývat, ale protože koncentrovaná tekutina někde zaschla, musela jsem přitlačit. Čím více jsem tlačila, tím více pěnila. Když z kýble začala pěna přetékat, pochopila jsem, že budu muset jít na problém od lesa. Z kuchyně jsem donesla umělohmotnou obracečku a pěkně jsem polozaschlou hmotu seškrábla a ve vodě v kýblu opláchla. To jsem neměla dělat, protože pěny rázem přibylo ještě více a začala spěchat z něho ven. Zařvala jsem: „Kýble, dost“ a prchala jsem vylít obsah do záchodu. Jen jsem nalila obsah do mísy, pěna se tlačila ven. „Míso, dost! Míso dost!“ prosila jsem zoufale. První spláchnutí, jakoby se stalo, druhé, ani jsem si nevšimla, že by jí ubylo, třetí – pořád držela mísy zuby nehty. „Proboha, snad nebudeme večer na ulici,“ pomyslela jsem si nešťastně. Nakonec vnitřní hlas nevydržel a pravil: „Nepanikař a pomni! Víš co říkal Pavel? Když něco nejde, použij vlastní hlavu!“ Než přijel Tom z posilovny, byla kalamita zlikvidována. Stačilo pět plných kýblů studené vody a byla pryč.
MSF, pak se nechte inspirovat.