Už zase – Vladimír Komárek

„Co je dobré pro hosty,je dobré i pro mě“, s těmito slovy jsem se spokojeně rozvalila na sofa. Připravila si večerní čajíček, stopičku domácí a pletací jehlice. Rádio vysílalo nějako šílenou hru Pravá a levá o lesbických klavíristkách v hlavních rolích s Janou Hlaváčovou a Taťánou Medveckou. Celou hodinu se hádaly, která byla lepší. Místo usmíření nakonec padla jedna rána z revolveru a bylo po paní Medvecké. Ale neptejte se, zdali byla pravoruká nebo levoruká klavíristka.

Světlo několikrát bliklo, průvan rozvlnil záclonu a na zátylku jsem cítila nepříjemný chlad. Než jsem se nadála ozval se za mnou hlas: „Trochu se posuň, přisednu!“
„Vy Mistře Komárku?“
„A koho bys čekala? Zase si byla u doktora na jehlách a celé odpoledne si se mnou povídáš. Minulou středu jsem neměl čas. Zaučoval jsem dva nově příchozí, slavného hudebníka a paní spisovatelku. Musel jsem se jich ujmout, byli takoví bezradní v těch bílých košilkách. To víš, řád je řád a ten nebeský dvojnásob. Jen té byrokracie je méně. Nemáme kompjútry a jiné vymoženosti, ale všechno funguje bezvadně.“
„Jste hodný, že jste přišel. Co si dáte?“
„Co máš, to dáš.“
„Viděla bych to na piškotky Opavia s rumíčkerm tuzemáčkem, ochuceným tvarohem, jogurtem s nugátem a sladké potěšení završím pravou domácí klevelou z vypeckovaných višní.“
„Mistře, již nesu! Prosím, nabídněte si. Na pití nesu vínečko bílé z domácího archivu.“
„Dobré, lahodné, výtečné. Proč pořád kecáš, že neumíš vařit. Nejsi zbytečně skromná?“
„Chvály netřeba. Když mě někdo velebí, nevím si rady. Jestliže haní, to je jiná káva. V tom plavat umím. Rychle analyzovat a udělat závěr, co dělat lépe, nebo si nenechat konečně kecat do života.“
„Tak obrátíme list. Už jsi zjistila, kolik bylo hospod z Hořenska do Nedvězí?“
„A to víte, že ne. Nemůžu to ve vašich knihách najít. Nakonec si ani neuvědomuju, jestli jsem to četla nebo slyšela v rádiu.“
„Jsi netrpělivá jak srnec v říji. Tam nahoře nás naučili trpělivosti. Tam nic, klid, pohoda. Ale napadá mě, že by nějaký bložer mohl pomoci. Nahodíme otázku a uvidíme.“
„V čekárně u doktora sedím na vašem místě.“
„Vím, vždyť na tebe čumím.“
„A dnes mám konečně jasno. Vy jste za svého života musel být v nebi. Všechny reprodukce, které v čekárně visí jsou božské sny a cesty do nebe. V nebi jste to namalovat nemohl, protože se s sebou nic brát nesmí.“
„To mi povídej. I toho malého špačka na kreslení mi u brány odebrali a dali do úschovy. Prej, až ho budu potřebovat vydaj.“
„Konečně jsem se zmohla a udělala přehled, co v té úzké chodbě visí. Žena v námořnickém s portréty svých předků.“
„Co kecáš? V jakým námořnickým? Já jsem námořnice nemaloval.“
„Na ramenou má ozdoby, co mi přijdou jako nárameníky.“
„Ach, tak. A cos ještě sepsala?“
„Labutě před zvedající se oponou a nápovědní budkou, která vypadá jako hřebenatka, Ptáci na žebřících vedoucí do nebe, Ptáci mezi balustrádou, Mlynářské čepice na poličce v nice, Zátiší s něčím, co připomíná dvě violy beze strun se šesti nástěnnými talíři, nakonec Otevřené okno dokořán s růžovými obláčky a sklenicemi. Ta vaše bleděmodrá krásně ladila s mým novým svetrem.“
„Kdybych to býval věděl, namaloval bych ti nějakej fialovej, aby se ti doopravdy hodil k té barevné houni, co máš na sobě. A poslechni, cos to měla za tyátr s knihkupcem v Semilech?“
„Ale, nic. Jen výměna názorů. To není knihkupec, ale knihtupec. Všechny knížky, které jsem si k němu dala před rokem do komise ani nenabízel. Válely se pod pultem. Je líný jako veš, ani pětadvacet procent provize mu nestálo za to, aby knížky milostivě vystavil. Za ty kecy, co pronášel na mou adresu, jsem mu konečně řekla svoje. A bylo mi úplně jedno, že to slyšela jeho žena. Mistře, nechme toho. Je to životní zkušenost. Vyhodnotila jsem ho jako chudáka, který je doma pod pantoflem a chladí si žáhu své ješitnosti na cizích.“
„Hm, hm. Rady ti nejsou k ničemu, ale pomoci ti ze své situace nemohu, ale až přijdeš mezi nás, uvedu tě do společnosti!“
„A co u vás je nového?“
„Někteří mi lezou hrozně na nervy. Aby se drželi na zemi všemi desíti, hazardují se svými životy a životy jiných. Minulou sobotu bylo po dopravních nehodách přeplněno.“
„A je něco, o čem bych měl vědět.?“
„A víte, že je? Váš kamarád Josef, co dělal řízky jako dekly od záchodu je na tom špatně. V novinách psali něco o nádoru.“
„Janovo, to je závažná zpráva. Musím za ním letět, aby ještě mohl pobejt. Když zavoláš, příští středu jsem na sofa. Doufám, že stihnu!“

Světlo opět několikrát zablikalo, záclona se zavlnila a já jsem zůstala sama.

MSF, zhasínám, odcházím a ulehám do dutého vlákna.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sofa pro návštěvu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *