Jsou muži, kteří si významná výročí svých žen pamatují. Jsou ovšem takoví, kteří potřebují sekretářku, aby jim připomněla narozeniny či svátek vlastní ženy. Existují i ti, kterým to ženy musí bez ostychu oznámit. Ten, který si nepamatoval moje výročí, byl první manžel, a ten, který si datum též nepamatuje, je můj dospělý syn. Než abych se trápila, že neví, že si nevzpomene, tak se raději připomínám sama, abych si ušetřila zklamání a tajně uroněné slzy.Syn Václav se na krátké návštěvě doma nestačil ještě zabydlet, když jsem mu suše oznámila, že mám za týden významné narozeniny a nepohrdla bych malou pozorností, opatřenou českým granátem. „Nejsi nějaká divná?“ zpražil mě synátor. „Ještě si budeš říkat, co bys chtěla. Vymyslím ti dárek sám!“ Za několik dnů nato mi sdělil, jestli nebude pršet, vyrazíme do Prachovských skal. Tušila jsem, že tentokrát nějaké skalní akci neujdu a budu muset předvést odvahu a statečné srdce matky sportovkyně. Dlouho jsem zvažovala, zdali mám riskantní podnik podstoupit, neboť jsem si uvědomovala, jak bych si neplánovaným úrazem zkomplikovala život. Přesto jsem se mu den předem pochlubila připravenou starou cyklistickou helmou, vytlačenou z polystyrenu, uloženou v malém batůžku. „Tu nebudeš potřebovat!“ – „Ale přece jen bych měla ráda jistotu, že hlavu ochráním,“ pokoušela jsem se argumentovat. „Už jsem řekl, nebudeš potřebovat!“ – „A nemáš obavu, že by se mi mohlo něco stát?“ – „Prosím tě, tolik lidí jsem jistil ve skalách a nikomu se nic nestalo, proč by se zrovna tobě mělo něco stát?!“ Už jsem nevzdorovala, bylo to zbytečné, bylo rozhodnuto. Uvědomila jsem si, že mám dospělého syna, který převezme zodpovědnost za můj život, stejně jako v opačném případě já po jeho narození před čtyřiadvaceti lety.
Ráno jsem dostala na starost větší bágl, jehož obsah jsem před odchodem nezkoumala, a ani jsem nepřemýšlela o tom, co vlastně v něm budu táhnout na zádech. Krátce po deváté hodině jsme byli na Prachově. Přešli jsme jeden kopec, druhý a ocitli jsme se u vysoké borovice v tichém zákoutí několika skal, osvětlené ranními paprsky podzimního slunce. „Vyndej věci z batohu,“ zavelel. Na suché jehličí jsem položila smotané horolezecké lano a sedák, což vnitřní hlas komentoval slovy: „Jde do tuhého.“ – „A co jako polezeme?“ špitla jsem nesměle. „Mouřenína,“ a ukázal kdesi za sebe. „A to je tento?“ tipovala jsem na nejbližší shluk skal. „Ne, ten vedle.“ Což byla nevysoká skála se štěrbinou, která zpovzdálí vypadala více než mírumilovně.
Vstupní prohlídku jsme měli za sebou, když začala přípravná fáze. „Nejdříve se postroj do sedáku,“ ukazoval, jak se obléká, aby netlačil, a jak se zajišťuje, abych z něho nevypadla.
Potom vybral ze svého batohu složenou igelitovou plachtu, obložil borovici ve svahu, přehodil přes ni lano, jehož jeden konec mi několika uzly uvázal do oka v sedáku, přidal karabinu a vysvětloval, jak se budu zajišťovat, až vylezu na vršek skály. Šla mi z toho hlava kolem a vnitřní hlas byl najednou ticho jako pěna. Když vykonal ke své spokojenosti všechny procedury, klidně pravil: „Teď budeš pokusně slaňovat, abych věděl, jak ti to půjde. Oba konce lana přehoď na pravou stranu, uchop je a pomalu budeš malíkovou hranou tlačit tento maličký provázek dolů a budeš pomalu slaňovat.“ Spouštěla jsem se nesmělými krůčky vzad, ale moc mi to nešlo, neboť konstatoval, že jsem nějaká lehká.
Než jsem se vzpamatovala, byla jsem volná a pravil: „Tak a teď jedeme naostro.“ Přistoupil k Mouřenínovi a pavoučím stylem – ruka, noha, ruka, noha – seděl na skalním masivu. „A teď ty!“ Aniž bych projevila nějaký strach, přistoupila jsem. Vlastním stylem ruka, koleno a noha jsem vylezla na první stupeň. „Teď se rozpaž a postupně ruka–noha se vytáhni nahoru,“ radil. Snažila jsem se, ale neodvážila jsem se přehmátnout. „Nemám se čeho držet!“ protestovala jsem třesoucím se hlasem. „Drž se mysli!“ zazněla jeho rázná a nesmlouvavá odpověď. Snažila jsem se štěrbinou prolézt zpříma, ale pochopila jsem, že bych musela mít konfekční velikost maximálně 36. „Nemám se čeho chytit, hoď mi nějaké lano,“ škemrala jsem. Dlouho netrvalo a poskytl mi jakýsi kus lana, s jehož pomocí jsem se dostala k němu na vrchol. „A teď budeš muset udělat dva kroky a dosednout na Manželské sedátko!“ Nemělo smysl remcat. Opatrně a pomocí uschlých větviček stromu jeřábu jsem za chvilku dosedla vedle něho. Seděla jsem jako přibitá, dolů jsem se nedívala, jen jsem sledovala jeho ruce, jak zakládají jištění, abych se nezřítila. Když jsem byla ukotvena za železné oko, nastala druhá fáze – zajistit mě ke slanění. Ani nevím, jak jsme to zvládli, najednou mi nohy visely z patnáctimetrové výšky. Dívala jsem se pouze před sebe, žádné rozhlížení, abych nezačala panikařit. Ale přesto jsem si dodala odvahu, opatrně jsem sklonila hlavu a pod sebou jsem z výšky viděla zbylý kus horolezeckého lana. Najednou bylo všechno hotovo a já jsem se pomalu posunovala k zemi, za vydatné práce své malíkové hrany, sunoucí jisticí provázek na laně. Projela jsem kolem malého převisu a dostala jsem se od skalní stěny, na niž mi nohy nestačily. Připadala jsem si jako neohrabaný pavouk, který ztratil orientaci na niti, protože jsem se několikrát ve výšce otočila. Nevím jak, ale za chvilku jsem byla na zemi v měkkém jehličí, aniž bych pocítila nějakou euforii nebo snad hrdost ze sportovního zážitku, neboť druhé ‚kolo‘ mě teprve čekalo.
Dokončení zítra.
P.S. Pojednání vyšlo v magazínu Montana č. 2/2007.