Zrychlený dech

Špatně jsem v spala,když se několika teplými nocemi vzdáleně ozývaly dělostřelecké rány. Doslova vyděšena jsem byla, když se za hranicí našeho kempu ozývala dobrou hodinu střelba z pistole. Ačkoli máme zevrubně probádaný tamní terén, vím, že žádná střelnice se tam nenachází a v makchii se těžko střílí na drobnou zvěř. Volnou hodinku neplánovaného výletu trajektem na pevninu jsem se chystala vyplnit posezením v útulné kavárničce s jedinečným výhledem, když v tom poklidnou atmosféru teplého babího léta rozčísl hluk malého vojenského letounu, který nízko nad terénem hlídkoval a prováděl akrobacii, až to vypadalo na nečekanou katastrofu v Pašmanském kanále. Zvědavost mi nedala a pospíchala jsem na nedaleké nábřeží. Na hladině moře v zákrytu a v pravidelných vzdálenostech plula pod chorvatskou vlajkou flotila bojových lodí. Nejdříve tři velké námořní bitevníky, ohromné ocelově šedé lodě, vybavené moderními měřícími přístroji pro meteorologii a navigaci, s maskovanými děly a dalšími zbraněmi. Na palubách postávali vojáci s bílými čepicemi na hlavách, oblečeni do tmavých kalhot a bíločerných pruhovaných triček. Konvoj uzavírala dvě menší doprovodná plavidla. Zmíněná skupina lodí dávno zmizela za obzorem a jejich vlnobití po lodním šroubu pohltilo pobřeží, když se na moři objevila ještě dvě vojenská plavidla, plující stejným směrem. Zbraně a vojenské stroje jakéhokoli druhu mi vždycky zrychlí tep a zvednou krevní tlak. Pokaždé si uvědomím, že jejich klid je nejkrásnější ticho, jaké si můžu přát.
17.9.07

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *