Opět nastal podzim,čas zbarveného listí na stromech, studeného větru a plískanic, kdy se k zimnímu spánku ukládá nejen veškerá příroda, aby po dlouhém vegetačním období vydechla a nabrala nových sil, ale v tomto období se ve větší míře k věčnému odpočinku odebírají lidé, aby za sebou zanechali vše, čeho za života dosáhli, co vybudovali nebo nashromáždili; zarmoucené příbuzenstvo, kamarády, přátele, sousedy a známé. Dokážu si představit nekonečný smutek pozůstalých, neboť též naše rodina byla před časem zasažena smrtí blízkého člověka. Odešla babička, která nám byla po téměř devadesát let rádkyní, oporou a prvkem, stmelujícím rozvětvený rod. Než umřela, zanechala poslední vůli, jak se má vystrojit pohřeb, koho je třeba pozvat, kam uložit popel a kde uskutečnit smuteční hostinu. Dokonce sepsala vlastní rukou životopis, abychom si naposledy připomněli její dlouhý život. Smutně tklivý čas měřím počtem oznámení truchlících, sdělujících krátce skon svých blízkých. Na vývěsní tabuli úmrtí jsem si přečetla oznámení, na němž stálo: Podle svého přání byl zpopelněn a jeho popel svěřen přírodě. Zarmoucená rodina. – Věřím, že bylo učiněno, jak si přál. Ano, poslední přání jsou různá, možná se zdají být podivná, ale jedno vím jistě. Musí být splněna! Vždyť jsou doopravdy, ale doopravdy poslední!
Z knížky SKORKOVINY, příběh z roku 2002.