O plném brušku a psím počasí

Naházeli jsme na sebe šortkytrička s krátkými rukávy, skočili do trekových bot, do batohu jsme přidali nepromokavé bundy a nějaký pišingr, ale pití jsem s sebou nevzala žádné, vždyť že za dvě hodiny budeme zpět a taky, kdo by se s tím litrem a půl vody tahal.
Takto vystrojeni, vybaveni a nevybaveni jsme vyrazili na malou procházku po úzké kamenité cestě kolem moře, jejímž cílem měl být nedaleký maják, vzdálený od našeho místa pobytu necelou hodinu velice pomalé chůze.
Na kótě Maják počasí ukázalo přívětivou tvář a sportovní duch velel: „Mládežníci v plátěnkách v patách. Do kroku přidat, nedochůdčata setřást.“
Zvýšeným tempem jsme mládež ztratili zanedlouho ze zřetele a svižným tempem jsme pokračovali k dalšímu bodu, na vzdálenější oblázkovou pláž, vyhledávanou turisty z příjezdové hlavní komunikace. Překonávali jsme mírné výškové rozdíly členitého terénu, přelézali kamenné zídky oddělující jednotlivé ohrady pro ovce, prodírali se hustým trním, Tom z výšky fotil mořské nedostupné zátoky, z každého fíkovníku rval do sebe zralé plody horem dolem, aby naducané bříško si mohl hladit a přírody štědrost chválit; a já jsem vykonávala onu nepodstatnou činnost pozorovatele počasí, jehož zhoršující tendence byla očividná.
Slota nás dostihla v poslední třetině plánované vycházky; těžké černé bouřkové mraky zakryly neprodyšně oblohu, začalo pomalu a nesměle poprchávat, vítr stále více nabíral na síle a vehementně bránil mým snahám pohybovat se vpřed. Nakonec mě dorazilo Tomovo počínání. Místo aktivní ochrany své ženy se opět věnoval přízemnímu přežírání zralými fíky, můj panický strach o holý život vnímal jako obtížný hmyz, bránící mu v totálním přejedení přezrálým ovocem.
S plným břichem nakonec přeci jen pochopil složitost celé situace a mého nervového rozpoložení. Vtipnými průpovídkami mě povzbuzoval k větší rychlosti vpřed na všech čtyřech končetinách, a ochraňoval mě před poryvy větru, usilující o mé smetení z vysokých útesů do rozbouřeného moře pod námi.
Psychicky vyřízená a vyčerpána, žíznivá a vzteklá jsem se dovlekla s bouřkovými mraky v patách na naši pohádkovo-oblázkovou pláž. Po krátkém odpočinku jsme vyběhli prudkou strání na hlavní silnici, kde zanedlouho začalo opravdové čóro móro; prudký studený liják střídaly kroupy a sníh, blesky křižovaly oblohu jeden za druhým, hromy burácely. Ve volné krajině, na silnici lemované ocelovými svodidly jsem zůstala s mužem o dva centimetry menším, jako vhodný objekt pro případný úder zbloudilého blesku.
Asi jsem vypadala hodně přesvědčivě a zbědovaně, protože za malou chvíli stopování nám zastavila mladá maďarská rodina a k recepci kempu nás dovezla.
Utrpěný šok jsem vyléčila velkými doušky pravé domácí slivovice a vydatným spánkem, abych mohla v následujících dnech v nafukovacím kajaku též na rozbouřeném moři pokračovat ve funkci Tomova sparing partnera, který manžela miluje, ale jen do té doby, než jde o holý život (viz kapitola nazvaná Pádolína).

Úvod byl zveřejněn zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice MUŽ a ŽENA V POHYBU. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *