Naše česká divočina

Jako malá holkajsem pravidelně usedala k černobílé obrazovce ke sledování Tajemství divočiny, Příběhy lvice Elsy nebo lodě Calypso, seriálů o přírodě z míst, které jsme většinou znali pouze zprostředkovaně.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít někdy možnost v reálu sledovat výjevy a děje z vlastní divočiny. Máme rozlehlý pozemek pod pramenem Cidliny. Říkáme tomu – kousek svahu, kus louky a mladičká říčka, která po sněhovém tání a vydatných deštích teče přepadem do luk. Pokud se člověk chová tiše, neřve jako na lesy, nerámusí s všemožnými stroji k přívětivému „boji“ s přírodou, vidí to, na co jiní se dívají v televizi.

SAVCI
Můj manžel měl odpor ke všem plotům, které kdy v životě postavil, neboť má rád volný prostor a přírodu bez nucených hranic. Nikdy si nemyslel, že by nějakým způsobem vymezoval náš pozemek, ale srnčí zvěř nám jasně dala najevo, kdo je v údolí doma. Ve svahu má vyšlapané cestičky a vyležená místa v loukách, k nímž si udělala nepsané domovské právo. Každý nově vysazený stromek, keř nebo květinu musely ochutnat. Když napáchaly škody, které svíraly naši peněženku, byly oploceny nejpěknější kus zahrádky a jednotlivé stromky. K našim domácím jsme se vždy chovali s patřičnou úctou; s naprostou samozřejmostí jsme zachraňovali naříkající kolouchy, uvízlé na nemožných místech a nerušili jejich pobyt v remízku, v němž je matka schovávala.
Černou můrou byl vždy pro nás nevítaný pobyt divočáků, kteří dokázali rozrýt louku takovým způsobem, za který by se nemusel stydět žádný pyrotechnik, likvidující nežádoucí munici.
Největší skupina, s níž musíme počítat jsou hlodavci. Někteří jsou roztomilí svou občasnou přítomností, ale většina z nich jsou prevíti a škůdci, kterým není rovno.
Pouze jednou jsme v suchém jarním listí objevili plšíka lískového, drobné pískověžluté zvířátko s velkýma černýma očima. Břehy Cidliny prokutali v různých místech ondatry, které zanechávaly stopy v čerstvém sněhu kolem koryta řeky, když šmejdili po potravě. Hryzec vodní, velká vodní myš nám poddolovala břeh způsobem, že se patrně někdy ztratíme jako krasové vody. Bude stačit neopatrné dupnutí nohou a zmizíme v útrobách země, abychom již více světa nespatřili. Nejspíš je to vina hranostaje (řád šelmy), který kdysi při jeho lovu převedl nevídané divadlo, v němž nás postavil do role napjatých a nadšených diváků. Asi jsme mu fandili málo, a proto nepříjemného tvora sice důkladně prohnal, ale nechytil. Početná komunita myši domácí nás zbavila jednou podzimní sklizně sladkých jablek. Než jsme se za týden vrátili do obydlí, obsahovaly přepravky pouze drť, kterou nesežrali.
Velkou louku s důkladnou pravidelností prokutají početná společenství krtka obecného. Než začneme sekat trávu, musíme odstranit z plochy desítek krtin, které jsou nepříjemnou překážku pro žací ústrojí nevelkého traktůrku.
Pravidelný závod ve sklizni ořechů uskutečňujeme na podzim se zrzavými veverkami obecnými. Nejlepší ořechy vždycky sklidíme jen taktak.
Nepříjemným společenstvím, které si dělalo nárok na naši chalupu byly kuny skalní. Několik z nich se zabarikádovalo v půdních prostorách, ale v nestřeženém okamžiku vybíhali ven, aby posbírali přezrálé zakutálené hrušky, s nimiž utíkali zpět do bezpečí. Bylo jen otázkou času, kdy se prochčijou až do kuchyně. Proto pomocí moderního odpuzovače byly snad jednou pro vždy vyhnány.
Občasnými návštěvníky našeho území jsou zajíci a nově vrápenec malý (podobný netopýru), zachycený na drobounké drápky ve dřevěných schodech na půdu.
Skupinu, k níž jsme se chovali velmi odtažitě byly zdivočelé kočky, nositele bůhví jakých nemocí, ačkoli někteří naši sousedi je pravidelně vykrmovali a zvali na krátké návštěvy k vyhřátým kamnům do té doby, než jedna taková „madam“ u jich slehla bez varování.

MSF, příště další skupina.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příjemnosti. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *