Když u nás dosloužil rozložitý pokojový stromeček, jehož jsme pravidelně strojili k oslavě narození Ježíše Krista, museli jsme se poohlédnout po jiné vhodné alternativě. S pokorou jsme matce Přírodě odebrali na vychování tři malé sazenice smrku, Toníka, Frantíka a Lojzíka. Starali jsme se pečlivě; jarní výhony jsme zkracovali a pravidelně prořezávali větší větve, aby vánoční ozdoby mohly vyniknout mezi pevným jehličím. V horkých a parných dnech jsme dbali na dostatečnou zálivku, aby zelení klučíci netrpěli suchem a nezašli dříve než dorostou plnoletosti. Dbali jsme na pořádek, a proto se o Vánocích pravidelně střídali. Pokud jde člověk naposledy do práce, je z toho obyčejně malá oslava. Jedni poděkují kolegovi za spolupráci a jiní se těší, až bude pryč. Dotyčný je na jednu stranu rád, že pracovní povinnost má za sebou, ale ví, že se mu bude stýskat a možná v sobě potlačuje pocity nepotřebnosti. V loni jsme dopřáli pobyt v teple domova urostlému Frantíkovi. Po nutné garážové aklimatizaci jsme ho přenesli do pokoje, kde stál čestnou stráž Ježíškovi a balíčkům naposledy. Počínal si znamenitě, našla jsem pod ním tolik neočekávaných dárků jako nikdy před tím. Až nastane vhodná doba, vysadíme ho na našem rozlehlém pozemku, kde bude stát čestnou stráž kamarádovi Frantovi, o jehož nenadálém úmrtí jsme se dozvěděli právě na Štědrý den.
MSF