Návrat domů

Co jsem o letošní dovolené napsala a připravila ke zveřejnění,vzniklo v příjemném prostředí našeho mobilního obydlí, aniž bych tušila, co všechno ještě můžeme zažít na zpáteční cestě a jak můžeme protáhnout „faldy“ mozkovým závitům.
Když jsem před Krckým mostem zastavili na rozlehlém parkovišti, aby Tom zkontroloval světla, myslela jsem si, že našel problém, kterým mě chce vytočit a naznačit, že domů neodjedeme a že jeho lázeňská kúra se protahuje o dalších čtrnáct dní.
Ale když zvedl kapotu a kontroloval všechny pojistky, věděla jsem, že nemá cenu na cokoli se ptát a mohu jen čekat, jak se to celé vyvrbí. No, vyvrbilo se to špatně. Poziční světla na přívěsu se mu nepodařilo „rozhýbat“ a tak jsme projeli všechny tunely a 180 km v noci na našem území na mlhovku. Naštěstí jsme cestu zvládli bez úhony na majetku a peněžence, ale na podzim by to bylo mnohem horší. Tma nastává kolem osmnácté hodiny.

Čekání jsem ubíjela fotografováním notoricky známých míst – protilehlého pobřeží města Rijeka,

Rijeka5

která rok od roku roste do šířky a zástavba se šplhá do kopců, aniž bych tušila, že podrobná rekognoskace se nám zanedlouho bude hodit. Nad městem dokončují druhý tubus tunelu. K jihu se dostanete po nové komunikaci, ale zpět musíte jet po obilazaku (objížďce), kterou tentokrát vymakanou neměli.

Průjezd centem města je pěkně na fest:

Rijeka6

Když při posledním odbočení zmizela z cedulí Lublaň a byl vyznačen východní směr do městských kopců na Zagreb a Split a západním podél pobřeží na Pulu, Itálii, Slovinsko a Rakousko, zhoustla atmosféra v našem automobilu, vlivem Tomovy nervozity ze ztráty směru. S bydlíkem na oji jsme se mohli pohybovat pouze po nejširší komunikaci a tudíž jsme stále pokračovali na Pulu.
„Tak pojedeme domů přes Pulu,“ prohlásila jsem, aniž bych znala dosah této poznámky.
Ta byla spouštěčem velké manželské hádky a hledání odpovědi, zdali jsem tak hloupá, nebo si dělám srandu anebo chci jít domů pěšky, protože se jedná o zajížďku 150 km!
Na tuto argumentaci jsem použila osvědčenou obranu „dámou“: „Vůbec nechápu, jak s takovým nedokonalým člověkem můžeš žít, co žít, dýchat stejný vzduch a ještě sdílet jeden stůl a lože!“
Po této argumentaci nastalo v automobilu hrobové ticho a nový posun v našich hádkách – ukončili jsme ji smíchem.
Několik málo kilometrů za městem nás čekalo milé překvapení – kruhový objezd a na něm vyznačení požadovaného lublaňského směru.
Jak se ukázalo, jeli jsme správně, neboť zanedlouho nás předjížděly na dálnici automobily, jedoucí ve městě před námi.
Domů jsme se nakonec dostali bez úhony. Cestou jsem si všimla, že objížďka pro nákladní automobily na kruhovém objezdu u Havlíčkova Brodu byla vyznačena, ale těch lidí, co se tam zamotalo!
Na adresu všech cestovatelů, kteří jezdí na stejná letní místa po vlastní ose a zajišťují si sami služby vzkazuju – buďte v klidu, o trénink šedé kůry mozkové se jedná vždy!!! Záleží je jen na okolnostech, zdali půjde o mírný trénink na okresní přebor nebo olympiádu.

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Chorvatsko 2009. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *