V době velké privatizace nás pracovní vítr zavál do Zásady k výrobci tehdy světově poptávaných českých perliček, které dlouhá léta zdobily těla snad všech afrických domorodců a amerických indiánů.
Se zájmem jsme si vyslechli „perličky“ z výrobního procesu. Například, že na požadované zabarvení skleněných tyčí měla velký vliv atmosférická vlhkost, kterou skláři nabeton poznali podle houkání vlaku v tunelu.
Někdy v dlouhé vypalovací peci jely místo skla buřtíky nebo kuře na svačinu či k obědu zaměstnanců.
Taky víme, že roztřídění materiálů s nomenklaturním popisem vymyslel pan Tomeš, dlouholetý pracovník, jehož systém byl tak dokonalý, že nebyl překonán.
V podnikové prodejně jsem si připadala jako v říši divů. Bylo tam tolik krásných výrobků, že jsem tam nechala docela slušnou tržbu. Díky dávné spolupráci každé léto vytahuju staré zásoby a zdobím si krk i ruce. Nejlepší je tato kombinace v tónech teplého léta (nehledejte letošní!) a přírodních barev.
S nelibostí jsem vyslechla zprávy o ukončení výroby, neboť konkurence dostihla i tento obor. Významní dlouholetí odběratelé se začali chovat TRŽNĚ; místo kvality začali nakupovat levný šmuk z Asie, zejména z Číny.
Škoda, já snesu čínu tak jedině na talíři, ale perličky bych chtěla naše ČESKÉ..
MSF