Peackovcový bacil

Přes všechny Jobovy zvěsti o aktivitách mého syna,jsem ani jednou nelitovala, že jsem ho přivedla na svět a že ho mám.
Říká se, že děti sají chování a postoje svých rodičů jako houba. V našem případě bych řekla, že jablko zůstalo dočista pod stromem. Stejně jako já jsem rodičům svěřovala málo, nezahrnovala je svými každodenními strachy a potížemi, servíruje mi syn svá skalní dobrodružství a literární postřehy s tím spojené po kapkách a s větším odstupem. Díky tomu, jsem se teprve včera dozvěděla, že je zasažen Peackovcový bacilem. Ne že bych žila v nevědomosti, ale že to budu jednou číst černé na modrém jsem netušila.

Pokud se ptáte jak s tím žiju, prohlašuju – teď už normálně. Díky tomu, že bydlí ve vlastní domácnosti, neřeším v sezóně denně cinkání horolezeckých karabin, nedívám se každých pět minut po deváté večerní na hodinky, kdy přijde domů, neomdlévám strachy nad horolezeckými časopisy a mapami, dokumentující lezecké cesty v horách. Předpokládám, že ví, co dělá, jak dělá a proč to dělá a nakonec věřím v to, že má v sobě dostatečný pud sebezáchovy, aby zbytečně neriskoval. A jestli ho hory a skalní věže uchvátily je to lepší, než kdyby dělal jiné nežádoucí vylomeniny.
Někdy je mi skutečně teskno, když vidím, jak je můj malý „hošíček“ dotlučený. Dorasované prsty na rukou, strupy po odřeninách, kam oko na jeho těle pohlédne, deformované klouby na nohou z malých lezeček. Ale jeho spokojený úsměv, jiskra v oku a duševní vyrovnanost, rozežene spolehlivě všechny mé chmury.

MSF, ke svému daru života mohu prohlásit jediné – záleží jen na něm, co s ním udělá a jak ho naplní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *