Okurková sezona II

Motto:

Co si sám zavařím, sám sním.Každoročně monitoruji průběžný výsledek okurkové sezony pana Svatoslava. S velkým zaujetím a s obdivem poslouchám vyprávění jeho ženy Hany, jak kila zelených nakládaček postupně mění své volně ložené skupenství do skupenství v láku uzavřeném.
On je totiž Svatoslav nejen neověnčený přeborník v nakládání okurek, ale též jejich velkým milovníkem. Co v létě vloží do sklenic, do další sezony sní téměř sám.
S prvními prázdninovými dny začínají velkolepé přípravy. Nachystat a umýt sklenice na metrák zelených plodů. Nakoupit deko, litry octu, nějaký ten cukr, zajistit dostatek mrkve, cibule a u sousedky přes ulici domluvit hromady kopru. Potom netrpělivě čeká na první dávku od pana Havla. Za léta, co se s Hanou znají, zachovává stejný a neměnný postup. Na balkóně třídí plody, ve vaně myje, na kuchyňské lince láduje do sklenic, zalévá horkým lákem a na sklokeramické plotně ve dvou zavařovacích hrncích sterilizuje. Jde to pomalu, neboť jedna várka presentuje tři čtyřlitrové sklenice a tři menší na doplnění. Dvacet minut osmdesát stupňů a dost.
Horké láhve vytahuje z hrnců a pokládá na zaopatřené lino v kuchyni. Každé ráno svůj smaragdově zelený skvost ukládá do vestavěné skříně v předsíni a pravidelně kontroluje jakost. Jen se láhev nepatrně zakalí, okamžitě prodělá ozdravný proces, ukončený novou, ale krátkou sterilizací. Nejvíce prý bývá natěšený do doby, než ochutná poprvé své nově zavařené okurky a jeho nadšení pro okurkovou sezonu utichá se stým kilem uzavřeným do sklenice.

MSF, dnes byla u nás rybízová šťáva “přetavena” v báječný sladkokyselý rosol, ale já jsem se vůbec nepodílela.