Předsudky personalistů

Navazuje na článek zde.Když jsem po maturitě na gymnáziu sháněla práci, asi bych musela jít uklízet nebo si sednout k pásu, kdyby personalista fabriky nebyl přítel naší rodiny. Díky konexi jsem mohla pracovat plných deset měsíců v laboratoři, ale jen občas jsem byla převelena na výrobní linku. Velice rychle jsem pochopila, že u ní zůstat nechci a hluboko před termínem podání přihlášek na vysokou školu, jsem ji měla odevzdanou.
Když jsem za čtyři roky sháněla práci na severu Čech, kam mě vedly citové vazby, dostala jsem na 20 poptávek po pracovním místě 20 negativních odpovědí. Nejvíce personalistům vadilo, že jsem svobodná a bezdětná.
Už to vypadalo, že skončím jako příživnice, když se ke mně dostala nabídka.
„A do JZD bys nechtěla?“ dotázal se kamarád.
„K hnojařům? “ tvářila jsem se překvapeně a moc nadšení jsem neprojevovala.
„Ale to není žádné blbé JZD. Mají Agroteam!“
„Agroteam? To jsou ti co jezdí rallye?“ a lovila jsem z paměti sportovní zprávy o jejich posledních úspěších.
„Jo, to jsou oni. Vyhrávají, co se dá. Když Valoušek s Jirátkem přijedou v pondělí před AB, vítá je předseda a dechovka.“
„Máš spojení?“
„Najdeš v telefonním seznamu.“

Ostatní nabralo rychlý spád. První audience u pana předsedy vyšla na prázdno, druhá byla úspěšná.
V průběhu mého představování si prohlédl absolventské vysvědčení a diplom. Místo „klasické“ otázky na rodinný stav a děti se zeptal, co umím, zdali mám automobil a zda mám nějaké konexe. Mé odpovědi by se daly vyjádřit číselně 1-0-0, kde 1 je kladná odpověď a 0 znamená ne.
„Tak se podívejte. Každému uchazeči o práci říkám:
1. demokracie končí před branami podniku.
2. Byty neslibujeme.
3. Pravidlo číslo 1 – šéf má vždycky pravdu. Pravidlo číslo 2 – když nemá pravdu, platí pravidlo číslo 1. A teď si rozmyslete, jestli k nám chcete nebo ne.“
Moje odpověď byla rychlá a jednoznačná: „Nemám si co rozmýšlet, jsem rozhodnuta. Já k vám chci a udělám všechno proto, aby jste mě přijali.“
A proč jste se tak narychlo rozhodla?“
„Protože jste první šéf, který se mě ptal na vědomosti, nikoli na rodinné poměry.“

A tak se stalo, že pracovní pohovor jsem vedla poprvé a naposledy. Přišel rok 1989 a od roku 1990 jsem OSVČ.

A nemoci po 50. roku věku? Nikdy jsem nebyla zdravější, všechno jsem si odbyla do pětatřiceti.

A jak spolu souvisejí předsudky personalistů a popsaná zkušenost?
1. Bez známostí pořádné místo neseženeš; když žádné není, nějaké se vytvoří.
2. Předsudky personalistů se dědí z generaci na generaci, neboť postoje těch odvážných nebyly v dostatečné míře předány.
3. Pokud chceš být vlastním pánem pracovního času, musíš být podnikatel, ale pak se nediv, že jsi spíše otrok pracovních povinností. (Nejdříve práce, potom zábava.)

MSF

Vysvětlivka AB – výraz pro administrativní budovu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Předsudky personalistů

  1. JANOVA napsal:

    Kutile,jev, který popisuješ, že jsi potkal někoho po x-letech, se nazývá synchronicita. Když něco chceš nebo po někom toužíš, vyšleš myšlenku a čekáš.
    Čím jsem starší, tím to u mě funguje lépe. MSF

  2. Promiň, Janovo,ale tohle musím poznamenat: Když jsem sem svůj příspěvek včera ráno psal, nenapadlo mě, že se ten den večer úplně náhodou potkám (poprvé po těch letech) s bývalou kolegyní, která tenkrát můj první nástup do zaměstnání (v této branži) způsobila. Ona totiž emigrovala a její šéf si mě zavolal: "Hele, my s tebou stejně počítáme, ale nechtěl bys nastoupit už teď? My bysme to strašně potřebovali. Školu si nějak doděláš." Při psaní jsem si na ni vzpomněl a o pár hodin později jsem s ní mluvil, protože zrovna byla v Česku. Náhoda je prostě někdy blbec…

  3. JANOVA napsal:

    Chlapi,nepřímo usuzuju, že to máte´na pracovním poli lehčí.
    MSF

  4. Gomba napsal:

    bez známostínejde nic … fakt je ten, že na základě mé práce se známí vždycky přišli zeptat, jestli bych nechtěl pracovat pro ně ,-) kromě jednoho jediného případu – a to byl ten první, od té doby se to jaksi veze samo :)))

  5. Mít štěstí, to je to, oč tu běžíNejsou známosti jako známosti, kdybych to měl brát doslova, pak bych se musel stydět, protože jsem se bez známostí nikdy nikam nedostal. Jenže – vystřídal jsem vícero zaměstnavatelů a vždycky ten další chtěl, abych pro něj pracoval, on mě oslovil, respektive jeho manažeři, kteří znali mou práci (i mě osobně), nikdy jsem nemusel práci hledat nebo dělat nějaký pohovor (jen formální o výši platu) a děsím se toho, kdybych ho někdy dělat musel. A pro svého prvního zaměstnavatele v této branži jsem pracoval už na škole, takže mi nabídl smlouvu ještě před státnicemi. Měl jsem prostě štěstí, shoda náhod byla zatím vždy na mé straně… Ťuk, ťuk, ťuk

  6. Anna napsal:

    Známosti…Známosti tvoří tlačenky – pozice pro dotlačené pracovníky 🙂
    Je to holt výhoda.

Napsat komentář: Gomba Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *