Konec závodníka Fittipaldiho

Dávno jsou pryč doby, kdy jsem závodila s řidiči autobusů a kamiónů, kdo bude rychleji v bodě B.Za prostopášnost, kdy jsem na zadním sedadle přepravovala hošíčka v hlubokém kočárku a jela ve Škodě 120 LS rychlostí 120 km v hodině mimo obec, aby mě autobus náhodou nepředjel, bych si nejraději nafackovala.
Řidiče kamiónu, který se mi nalepil na nárazník stejného automobilu na Gorbačovce (čtyřproudový úsek silnice mezi Lípou a Slušovicemi na Zlínsku) jsem nemohla nechat předjet. Přece nebudu pomalejší než souprava s dvaceti tunami nákladu a Rudla, který mě pomluví v hospodě.
První manžel i druhý muž věděli nezávisle na sobě, že jsem soutěživý tvor a nabádali mě k opatrné jízdě stejnými slovy: „Nejezdi jako Fittipaldi,“ jako by nebyli jiní a v dnešní době mladší závodníci jedničkové formule.
Ten první byl v klidu, až když jsme koupili volhu kombi, o níž tvrdil, že v tom autě se nespěchá, ale pluje. Plutí bylo nádherné a „skokánky“ na silniční nerovnosti v Lípě ještě lepší. Pištěli jsme jako na housenkové dráze oba, já i synek.
Druhý manžel mě nechal zlenivět. Než bych se hádala o to, jestli mám správně a bezpečně zaparkováno, zda nepředjíždím příliš riskantně a o další připomínky ke způsobu jízdy, přenechala jsem mu kapitánský můstek za volantem a spokojeně si „hniju“ jako spolujezdec. Mám-li vyjet sama, s cestovní horečkou sice nechodím k doktorovi, ale beru si vzory přítelkyň. Například hrdinkou spanilých jízd je Liduška, která se klíďo píďo a s přehledem vypraví v ohlášené zimní sněhové kalamitě přes půlku Čech, aby byla na zájmovém semináři. O svých automobilových výletech nemluví, vím jen, že vůz potřebuje ke své nezávislosti.
Dozrála jsem do věku, kdy dávno na silnici nezávodím, ale jízdu si užívám jako na výletě a silný provoz beru s nadhledem podle zásady – lépe téměř kontinuálně osmdesát až sto, než plyn na sto dvacet a brzda na padesát.
Jela jsem na školení do Podorlického skanzenu Krňovice u Třebechovic pod Erebem; žádná složitá cesta, ale přesto neznámé místo. Nastudovala jsem internetovou mapu, sehnala ústní vysvětlivku, přibalila atlas a v den D jsem vyjela do neznáma. Pohodová jízda skončila u Úlibicích na kruháku, kde na Hradec Králové odbočily dvě za sebou nalepené soupravy kamiónů. Síla provozu v protisměru neumožňovala bezpečné předjetí, proto jsem zvolila ryze ženskou taktiku. Zanechala jsem odstup pro brzdoplynové řidiče a sama jsem se přizpůsobila rychlé jízdě kamióňáků, kteří se štengrovali, předjede-li druhý prvního. Neježe do Hradce nepředjel, ale v krajském městě jsem byla za necelých padesát minut v silném provozu. Kličkování s pruzích zanechávám mladším „zajícům“ a plynule jedu v pásmu podle nutnosti odbočování, sleduji světla na křižovatkách a dění za sebou.
Do cíle místa školení jsem dojela tak brzy, že to vypadalo jakoby se žádná akce nekonala.

MSF, krásné cestování, když mě nikdo nesekýruje.

P.S. Padesátky v obcích dodržuju!!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů u Konec závodníka Fittipaldiho

  1. JANOVA napsal:

    Lidu,vůbec si tě nedovedu představit vystresovanou za volantem. Já bych do kalamity nejela ani s Tomem.
    Jednou jsme ocitli ve sněhové vánici z Bzence do JC. Tom pravil, že měl štěstí, že před jízkou jsem koštovala ve sklépkách. Ani nevím, jak jsme dojeli domů.
    MSF

  2. lídafr napsal:

    Já jezdím také na pohodu. 🙂 Nejsem tak velký kaskadér.
    Syn říká, že jsou to vyhlídkové cesty 🙂
    V chumelenici je to sice trošku stres , ale s rychlostí hlemýždě se člověk dostane k cíli.

  3. JANOVA napsal:

    P.S.Ono mnohdy rychleji neznamená dříve.

  4. JANOVA napsal:

    Martine,pravda, tyto otřesné snímky mi vzaly taky dech.

  5. Bagr napsal:

    Ju ju,taky přenechávám mladším, už 14 let…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *