Facebus

PŘEDEHRA
Když do naší rodiny byla začleněna mladá maminka Markétka, byl Kubíčkovi jeden rok a já jsem mu říkala: „Kubajs, neřvi,“ protože dokázal jaskotat a natahovat moldánky pokaždé, když si myslel, že by mohlo být po jeho.
Jednou nám syn sdělil, že s Markétkou čekají dítě a ke Kubíkovi přibyl bráška Honzík. Ale jak to v životě chodí, za nějaký čas nám syn oznámil rozluku od stolu a lože a sedmiletý Kubásek s maminkou natrvalo opustili naši přítomnost.AKCE

Usedla jsem na první sedadlo u dveří dálkové autobusové linky, která vyjížděla jako poslední ten večer z Prahy a se zájmem jsem si prohlížela nastupující pasažéry. Nikdo známý, to bude zase nuda, pomyslela jsem si, ale zbystřila, když se ke dveřím přiblížil mladík s bohatou hřívou kudrnatých vlasů, stažených barevným šátkem. „Jakub H. jede domů,“ identifikoval vnitřní hlas mladého muže. Ačkoli mezi cestujícími panoval šum a hluk doléhal ze zaplněného nástupiště, zaslechla jsem, že nekupoval lístek do Jičína ale do Vrchlabí.
Znejistěla jsem a přemýšlela jsem odkud kluka znám. „Bože, kde jsem ho jen viděla?“ dolovala jsem dlouhé minuty z paměti obrázky jeho tváře.
„Ale vždyť je to Kubajs,“ zařval vnitřní hlas vítězoslavně a hlavou mi běžely všechny fotky a video, které mi Honzík o svém starším bráchovi ukazoval.
Až do Poděbrad jsem si pouze lámala hlavu, zdali se zeptat, jestli je Kubajs či nikoli, neboť místo vedle mě se konečně uvolnilo. Nenápadně jsem se nadzvedla a hledala sedadlo, kde klučina seděl. Pochopitelně až na konci autobusu.
„Než tam dojdeš, bude na tebe čtyřicet lidí čučet, kam jdeš, jak jdeš a co tam chceš.“ ráčil připomenout hlas. „A co budeš dělat, když ti na otázku jestli je je Kuba F. řekne že NÉÉ?“ špičkoval dále.
Uznala jsem, že má pravdu a rozhodla jsem se to narafičit jinak. Z bloku jsem vytrhla kus papíru a napsala vzkaz: Pokud jste Jakub F. a máte bráchu Honzu C., potom vás zdravím. V opačném případě, přijměte mou omluvu. Přidala jsem signum, poskládala lístek a za posledním kruhovým objezdem jsem vyrazila houpajícím se autobusem a uličkou vpřed.
Za několik okamžiků jsem se postavila u překvapeného mladíka a místo lístku do ruky jsem ho oslovila. Když slyšel své jméno, přikývl, dolíčkově se na mě usmál a řekl: „Ahoj.“ Hřbetem pravého ukazováčku jsem ho pohladila po tváři a tiše ho vyzvala, aby si přesedl ke mně na přední sedadlo.
Dvacet minut do Jičína bylo krátkých; otázky padaly z obou stran a než jsem vystoupila, dostal SKORKOVINY s věnováním, které byly původně určeny Reny, výherkyni mé webové soutěže.

MSF, ačkoli facebook hýbe světem, není nad facebus a všechna osobní setkání!!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů u Facebus

  1. Reny napsal:

    Jo tak….To je něžný, ber to jako věnování i ode mě… Fakt 🙂

  2. Mod. napsal:

    Pořád tomu nerozumím, ale nevadí:-)

  3. JANOVA napsal:

    Mod,někdy si říkám, kam ty rodinné propletence povedou.
    Kdoví jak daleko je doba, kdy nebudou volní partneři, neboť budou všichni sobě bratři a sesty.
    BONALI

  4. JANOVA napsal:

    Honzíkbude mít na podzim 15 let a má sestřičku Natálku (4 roky). Někdy se mi zdá, že je s Kubajsem jako přes kopírák, ačkoli rodiče mají děti zcela odlišné.

  5. Mod. napsal:

    To je hezký:-) a je škoda, když se takhle lidi ztrácej:-(
    Jaktože se takhle ztratili? Co Honzík?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *