Výročí růžové knížky I.

Automobil jsme doma nikdy neměli a bláhově jsem se domnívala, že se bez něj obejdu. Letos v únoru uplyne 25 let, co jsem získala řidičák, kdysi růžovou knížku.Brzy po nástupu na své první pracovní místo v obchodním oddělení mně bylo jasné, že bez řidičáku a bez auta budu v dynamicky se rozvíjející firmě, výhledově nemožná. Moderní zemědělský podnik se rozkládal na katastrálním území mnoha obcí a dnes již dvou států, a proto nebylo možné ani žádoucí, abychom při plnění pracovních úkolů ztráceli čas přecházením mezi jednotlivými středisky, protože tím se dotyčný zcela zřetelně oznámkoval. Nemá co na dělat.
Začala jsem se rychle mobilizovat. Nejdříve řidičák, ten za patřičný obolus ve Svazarmu snad v brzkém termínu zvládnu, o automobilu budu uvažovat posléze, neboť to byl úkol nad mé tehdejší výdělkové možnosti.
Štěstí se na mě usmálo v podobě náhodně otevřeného rychlokurzu autoškoly, o němž jsem se dozvěděla jako zbrusu nová činovnice známého družstevního Agroteamu, do něhož jsem se připletla na základě „konstruktivní kritiky“, za níž se mi dostalo odpovědi: „Pokud si myslíte, že „papíry“ děláme špatně, tak to dělejte sama, a bylo „pokluzeno“. Jistě cítíte onu frapantnost situace, členka vyhlášeného automobilového oddílu a bez řidičáku!
Rychlokurz spočíval ve známém principu – teorii sami doma, jízdy a zkoušky s námi u nás. Jedinečná příležitost, jak neztrácet čas dojížďkami na výuku teorie, s možností využít bohatých řidičských zkušeností a znalostí mého budoucího prvního manžela Milana. Záhy jsem však zjistila, že přístup nebyl zcela vhodný, neboť přece jen škola je škola.
S vervou jsem se vrhla na studium pravidel silničního provozu s jedinou myšlenkou, udělali jiní, udělám též. Ošidná představa. Dopravními předpisy jsem se statečně prokousávala, jen teorii křižovatek jsem podle Milana zvládala vždy s několika mrtvými, jejichž počet se časem výrazně snižoval až na toužebně očekávanou nulu.
Dalším tvrdým oříškem se ukázal trenažér, na němž se plně, ale skutečně plně projevila má absolutní nezkušenost v chápání základních indicií automobilu – nožních pedálů a řadící páky. Ještě po absolvování druhé hodiny vyšlo najevo, že jsem automobil ani nerozjela a ve třetí hodině jsem se sice rozjela, ale přejela několik hrajících si dětí, které jsem podle instruktáže měla předvídat. Odcházela jsem z výuky s hluboce svěšenou hlavou, ztuhlým úsměvem a výrazně pošramoceným sebevědomím, neboť jsem své učitelce, subtilní důchodkyni se závodní automobilovou minulostí, vnukla myšlenku, zda toto trdlo je vůbec možné pustit sednout za skutečný volant a vyjet do ruchu velkoměsta. I zželelo se zkušené paní učitelce smutné děvy a se slovy: „Snad to přežiji vy i já“ jsme vyrazili i s dalšími adepty na první jízdu. Naštěstí jsem poprvé usedla za volant až daleko za městem a za její vydatné domoci jsme nejen neskončili ve škarpě, ale i úspěšně se vrátili zpět na původní místo.

Pokračování v sobotu 18.února 2006

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *