S přihlédnutím k faktu, že jsem do autoškoly docházela pouze na praktický výcvik a teorii jsem studovala doma, považovala jsem se za rychlokvašku autoškoly.Život s řidičským průkazem ubíhal ve stejném rytmu jako bez něj. Pracovala jsem krátkou dobu jako obchodní referentka, od níž se očekávalo, že bude agendu vyřizovat hlavně a především telefonicky, protože nebylo žádoucí ukrajovat z přídělového chlebíčku cestovních nákladů výkonným referentům. Dlouho jsem však maličkým obchodníčkem nebyla. V rámci častých organizačních změn, které velmi účinně provětrávaly strnulost lidí i řídících systémů, jsem byla povýšena do funkce dispečerky obchodního útvaru, jejíž základním pracovním úkolem bylo setrvávat na pracovišti a být tak zvaně k dispozici, vyřizovat telefonní hovory i spojení, vést evidenci požadavků na nákupy materiálů, surovin, strojů a nevím čeho ještě, průběžně je vyhodnocovat, honit referenty a nechat se za ně sekýrovat na operativních poradách výrobních závodů. Tím odpadly vzrůstající starosti, jak se bez automobilu efektivně a hlavně rychle přepravovat v rámci pracovní doby.
Zdárně jsem rozvíjela své dispečerské pracoviště, sbírala neocenitelné pracovní zkušenosti a životní moudra starších kolegů, jimiž mě hojně a pravidelně častovali. Čas na dispečinku plynul svižně, a to v přímé závislosti na splněných dodávkách v množství a kvalitě, protože firma byla neustále v dynamickém rozpuku, pořád bylo všeho nedostatek. Vlivem těchto okolností jsem o vlastním dopravním prostředku naprosto neuvažovala, ale ne tak manžel Milan, jak se později ukázalo.
Svatební zvony mi ještě doznívaly v uších, když naši mladou domácnost obohatil osobní automobil. Po té, co jsem naprosto ztratila ostych z vlastnictví miloučkého autíčka, zelené Škodovky 120 LS DE LUXE pořízenou za pomoci dvou finančně zajištěných ručitelů, jsem se začínala probojovávat k volantu sama. Šlo to ztuha a často jsem od manžela slýchávala: “Co bys řídila, vždyť sis vzala profesionála!” Jeho ochota mě vozit kdykoli a kamkoli neznala mezí. Vždyť to bylo po těch letech i jeho první vlastní auto.
Milan si musel připadat jako nedobrovolný sebevrah, neboť čím větší byl jeho strach na sedle spolujezdce, o to větší byla má sebejistota čerstvého a nezkušeného řidiče. Podle jeho slov jsem řidičský průkaz vůbec neměla dostat, protože jsem se neudržela buď na silnici a nebo jsem přímo ohrožovala ostatní účastníky silničního provozu. Když už byl zlostí bez sebe, jeho trpělivost vyčerpána a ohromné ruce málem rdousily můj krk, tak jsem medovým, ale rozhodným hlasem pravila: “Víš, co? Když se ti to nelíbí, tak si vystup!” Vystoupil, já jsem pokračovala v jízdě sama. Musím říci, že tenkrát se nachodil víc než dost.
Moje vysoké sebevědomí za volantem přece jen šrámy utrpělo. Řízení automobilu na omezených prostorách již tehdy přeplněných podnikových parkovišť se ukázalo jako činnost, kterou jsem v malíčku ještě neměla. Na téma drobné dopravní nehody se mně dostalo laskavého poučení od mých starších a bezesporu zkušenějších spolupracovníků. Zvláště mohutný Stanislav hřímal: “Pamatuj, dcérko, s novým a ještě prvním autem je to těžké. Třikrát bouchneš a dost, nevím sice proč, ale tak je to na tom světě zařízeno.” Ani ve snu by mě nenapadlo, že jeho prorocká slova budou do puntíku splněna.
Pokračování zítra.