Voda alespoň užitková II.

Spolucestujícím jsem musela připadat jako hlučný blázen, který neustále překračuje jejich nohy a pendluje od jednoho okna ke druhému, abych do sebe nasála ty nejlepší krajinné záběry a atmosféru míst, kam se s určitostí nikdy nedostanu.Pravda, cesta ubíhala, má euforie z jízdy stoupala jako na řetízkovém kolotoči do chvíle, kdy se mé útroby chtíc nechtíc zaplnily tekutinou a ta musela ven. Problém. Ale jak ho vyřešit? Mám si s sebou na onu místnůstku vzít objemné zavazadlo, nebo riskovat jeho ztrátu? Opět se ozval vnitřní hlas – neblbni, přece nebudeš provádět stěhovací manévry, už tak neustálou změnou svého místa těm lidem lezeš na nervy. Od této chvíle jsem již seděla jako přibitá s všelijak kříženými nohama a s předsevzetím vydržet co nejdéle. Když už jsem se začala potit jako dvířka od chléva, pochopila jsem. Nic se nedá dělat, již musím.
Přes veškeré nepříjemné pocity a tlaky, jsem místnůstku podrobila bedlivému zkoumání, téměř detektivnímu šetření, zda je alespoň trochu hodna toho, abych v ní mohla odložit to, čeho již nemám zapotřebí. Připravila jsem se, zaujala patřičný postoj, pevně uchopila madlo a slastně jsem oddychla, leč v nepravou chvíli. Vlak najel na výhybku, udělal drc a následovalo hrc. Jaká situace, má ruka potřísněna vlastní tekutinou! Co teď? Úporně přemýšlím a zároveň již obvyklým způsobem, hledám chodidlem vytouženou páku na vodu. Kruci, co to je. Proč ještě voda neteče? Prohlédnu podlahu a skutečně páka nikde. Aha, bude to jistě na senzor, prošlapávám podlahu, nervózně podupávám, nejdříve pomalu, pak zrychluji jako při čardáši a pořád nic. Prohledávám všechny kouty. Žádný náznak něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo páku na vodu.“No nic“, říkám si, „přeci tady nebudu tvrdnout až do Ostravy. Pečlivě jsem si otřela ruce do papírových kapesníčků a důstojně vyšla zpět do chodbičky našeho vagónu. Vnitřní hlas mi opět začal kecat do života: „To chceš dojet až do Ostravy s takovými rukama? Vždyť hned na nádraží se budeš vítat s kolegyněmi, u nichž máš vykonat návštěvu v jejich kanceláři. Jak jim budeš ruce podávat?“ S těžkým srdcem jsem již podruhé opouštěla své zavazadlo, abych podrobila důkladné prohlídce jiný záchodek, který by mi vydal, jako kohoutkovi, alespoň trochu užitkové vody. Rychle jsem vykročila, rozrazila dveře dalšího WC s jedinou myšlenkou: „Však já tě dostanu, ono bohdá nebude, abys, hajzlíku, trochu vody nevydal!“ Nebudu již déle popisovat činnost při dalším hledání vytouženého ovladače. Po čtvrt hodině jsme ho skutečně našla, byl v přestrojení za zelené světýlko kontrolky, umístěné ve výši očí nad umývadlem. Zmáčkla jsem a již tekla blahodárná, užitková. Bylo i mýdlo, jaká úleva, jaké potěšení z čistých rukou!
Zpět do kupé se vracím vyklepaná a vysílena, leč hrdá, neboť jsem zvítězila!
KONEC

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *