Řád TNN – řád nemehla

Po návratu z jarní dovolené v Chorvatsku mě můj choť vyznamenal Řádem TNN. Při jeho slavnostním předání pronesl krátkou, ale zásadní řeč: „Pokud chce chlap, jako já, poznat kraje nepoznané nebo dokonce neprobádané, nechce být jist sám sebou, měl by si najít takovou ženskou, jako jsi ty, protože splňuješ všechny předpoklady a kritéria řádu, jež zcela objektivně vyhodnocují tvé schopnosti – technicko-navigační nemehlo.Jevy samozřejmé a zkušenosti nevyvratitelné jsou ve tvé režii situace, které by si nevymyslel ani největší fantasta. Dokonce nechápu jakým způsobem jsi mohla fungovat ve slušovickém Agroteamu a vypomáhat na oficiálních soutěžích. Zřejmě jsi vařila pouze kafe pro hosty, neboť pod tvým vedením by se závodníci ztratili na první lesní křižovatce, aby se již více do civilizace nevrátili.“ Potřepal mi rukou a na hruď připnul ošklivý řád, na jehož rubu bylo doloženo: „Majitelku tohoto řádu zásadně nepoužívat jako mitfáru – navigátora. Smrtelně nebezpečno!“ Jistě chápete, že řádem se chlubit nemohu.
Z pohledu cestování po známé, vyzkoušené trase z domova do chorvatského Punatu přes -Znojmo-Vídeň-Maribor-Ptuj-Záhřeb-ostrov Krk se zdála naše dovolená před odjezdem jako bezproblémová záležitost, protože cestu má muž za ta léta tak říkajíc v malíčku a k moři by trefil snad i poslepu. Tentokrát v Kolíně nezabloudil, opravu komunikace první třídy z Jihlavy do Znojma cestáři dokončili a v důsledku slabého silničního provozu jsme byli za Vídni dříve, než obyvatelé hlavního města Rakouska ukončili odpolední siestu.
Díky mému vydatnému odpolednímu spánku v automobilu dokázal můj skvělý manžel objet město Graz tak snadno, bravurně a bez zbytečného stresu, že než jsem se nadála, byla jsem probuzena na společné rakousko-slovinské hranici. Vytoužený spánek na mě již nepřicházel, a proto jsem se začala zabývat okolní krajinou a směrovými ukazateli. Teď nastalo to pravé problémové.
„Jé Ptuj! Tam ne!“, zvolala jsem nečekaně, dost hlasitě a naprosto nesmyslně (vždyť byla v plánu), až se Tom za volantem lekl, strhl volant a místo na chorvatský Záhřeb jsme frčeli na slovinskou Lublaň. „Tak to jedeme zase blbě, to máme z toho, že jsi vzhůru, kdybys oči zamhouřila, jel bych, jak jsem si naplánoval“ cedil přes zuby a bylo mně jasné, že kdyby mohl tak mě uškrtí jako jedovatého hada.
„Promiň, nezlob se. Snad se tak zlého nic nestalo“, šveholila jsem rádoby zvesela. „Pojedeme přes Lublaň a přechod Postojnou, alespoň uvidíme známá místa a nové zajímavosti.“ Po těchto slovech se uklidnil, asi až moc. Nově dobudovaný systém mimoúrovňových křižovatek, sjezdů a nadjezdů, nedotažený systém dálničního značení v hlavním městě Slovinska se vše ukázalo nad moje síly. Byla jsem neoblomně přesvědčena o správnosti svého úsudku – pokud chceme do Chorvatska, tak jedeme ve směru Záhřeb, nikoli ve směru do Itálie nebo Rakouska. Zhruba po dvaceti minutách jízdy nastalo v autě hrobové ticho, které by se dalo krájet, neboť jsme na ukazatelích četli názvy měst, které nám naprosto nic neříkaly. Dokonce můj šestý nesmysl přišel na to, že se jaksi vracíme tam, odkud jsme více než před půldruhou hodinou vyjeli. Manžel se ukázal být naprosto dezorientovaný, protože jeho sluneční navigace přestala pracovat v důsledku černých mraků a hustého jarního deště.
„Musíme sjet z dálnice“, prohlásila jsem se slzami v očích, kterou jsme opustili v místě označené na mapě jako Malo Črnelo a zastavili jsme na nejbližším příhodném místě. Již na útěku z automobilu a se slovy: „Musíme projet vnitrozemím“ jsem vrazila mému kartograficky obeznámenému muži do rukou mapu a odkráčela jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, abych se vzpamatovala z donebevolající šlamastiky.

Netrvalo ani patnáct minut a pokračovali jsme na trase Muljava, Velike Vrhe, Krka – izvir (pramen řeky) Krka, Hočevje, Zdenska Vas a Ponikve, ve které jsme najeli zpět na silnici první třídy a pokračovali na Ribnici a Kočevje. Slovinsko-chorvatskou hranici jsme pokořili na přechodu Brod na Kupi a dále pokračovali přes město Delnice, následovala Kraljevice a konečně Krčski most. Odměnou za projeté kilometry navíc, čas a nervy nám byla překrásná krajina s přemírou zajímavých míst, hradů, kostelů, malebných vesnic a barev svěží jarní přírody. Do cíle naší cesty, k chorvatským přátelům, jsme dorazili nakonec v mírném časovém skluzu, ale již v pohodě a obohaceni o nové neobvyklé zážitky jarního cestování.

Zkrátka Řád TNN je opravdu ve správných rukou a vnitrozemí Slovinska za to stálo!

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *