Účinná léčba

Ve snaze pomoci Miloškovi vypravit první uvolněný obytný přívěs z přímořského autokempu do věčných zimních „lovišť“ spěchal Radimpřes tři spodní terásky po příkrých chodníčkách tak rychle a vehementně, jak mu to jeho veliké tělo dovolilo. Chudák si neuvědomil, že sportovní výkon podal obut do apartních sandálů, určených spíše k vodě než k heroickému sportovnímu výkonu a k důkladnému omytí bydlíku. Pracoval usilovně a soustředěně jako svědomitý lékař na operačním sále. Za odměnu se dočkal Miloškovy pochvaly za odvedené dílo a za splnění šibeničního časového limitu určeného k odtahu.
Zřejmě neočekávaná pochvala a pýchou se zdouvající hruď nad vykonaným dílem zbavila Radima ostražitosti a obezřetnosti lovce stepní zvěře na jeho zpáteční cestě. Stačila jen malá nepozornost, sandál se nečekaně zbavil nohy a palec narazil na ostrý hrbolatý výčnělek, trčící ze země jako past na medvědy. Zařval jako jelen v říji, lidé v jeho okolí zmlkli, ptáci přestali zpívat a všichni čekali svorně s napětím jako na konec světa. Do nezvyklého ticha slunečného dopoledne zdrceně nahlas a důrazně pravil: „Ku…, je konec mé dovolené, jsem zraněn. Spěchám vyhledat první pomoc, abych nevykrvácel, jdu se nechat svou skvělou Dagmarkou ošetřit!“ A odkráčel důstojně pajdaje do přiděleného plastoplátěného obydlí se vznešeností Veličenstva Rudolfa II.
Nevelké, ale bolestivé zranění chodidla nového kamaráda mě nenechávalo v klidu. Chtěla jsem sice přispěchat s babskou radou a s účinnou pomocí zázračného pudru, přibaleného do cestovní lékárničky na radu paní Ludmily, ale rozum důrazně trval na svém:“Přece nebudeš léčit doktora medicíny, vždyť se tvému stříbrnému prášku vysměje na celé kolo svým hlubokým barytonem a nakonec tě bude stejně považovat za šarlatánku nejhrubšího zrna.“
„Pravda, nic se nedá dělat, je třeba vyčkat, až se bolístko vyvine“, v duchu jsem se uklidňovala nad faktem, že třeba může doktor zemřít bez mé účinné pomoci a já nevstoupím ani do všeobecného, ani do lékařského širokého povědomí. Za několik dnů bylo vše jasné, jeho bílé krvinky ztrácely sílu bojovníků Jana Žižky z Trocnova a já jsem se tetelila nedočkavostí, kdy se pod mé „hojivé“ ruce dostane sám doktorský majestát – na doporučení mého muže.
Radim přišel, usedl a ukázal. Bolístka byla ošklivá, palec zanícený a oteklý. Ze škapulíře jsem nasypala prášek na zranění, zakryla čistým kapesníkem a laskavým slovem konejšila:“Za půl hodiny by se ti mělo poprvé ulevit.“ Podle výrazu a spokojeného úsměvu na pacientově tváři jsem usoudila, že můj zázračný prášek účinkuje a statečně bojuje silou stříbra s protivným neduhem mého kamaráda. Od té doby jsem ošetřovala pana doktora jako spolehlivá, laskavá a trpělivá sestra z pohotovosti.
„Jsem téměř vyléčen a léto budiž opět pochváleno“, s úsměvem na rtech hlaholil po třech dnech uzdravený lékař.
Není nad zraněné doktory, snaživé amatérské zdravotnice a zázračný prášek.

Ze samizdatu KONOBE

Příspěvek byl publikován v rubrice Skorky a povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *