Někdo ťuká

na obrazovku počítače.Kdo je?“ ptám se nesměle.
„Holčičko, to jsem já.
„Kdo já?“
„No přeci Macková.“
„Macková Anička?“
„To víš, Macková ze Studeňan. Včera jsi zase na mě myslela. Chtěla sis koupit grafiku, ale dobře jsi udělala, nebyla podepsaná. Víš, hlava. Občas jsem něco zapomněla podškrábnout. Vím, že máš kalup. Zítra křtíš knihu, ale dones mi trochu čaje, chvíli si odpočinu na příjemném sofa v barvě, která voní medem a podzimem. “

Anička popíjí čaj a zasněně vzpomíná.
„Byly to zlaté časy, když jsme s Váchalem jezdili na studijní cesty. Malovali jsme od rána, večera, pak jsme něco snědli, zapili vínem. Byli jsme mladí a život byl nějak lehčí. A ty výstavy! Co práce kolem nich bylo. Toho zařizování a shánění. Vím, co teď prožíváš.“
„Máte pravdu, učím se text od večera, ale pořád koktám a nemohu ze sebe vydat kloudnou větu. Tolikrát jsem peripetie už vyprávěla, ale slova mi nejdou snadno na jazyk. Nejhorší je držet logiku vyprávění. Nemám ráda, když se přeskakují fakta a děj se nenabaluje, tak jak má.“
„Před chvíli jsem tě pozorovala, myslela jsem si, co blbneš. Tyátr jako na divadle i s kostýmem. Ale znám tě, chceš být připravena. Ale vzpomeň, co ti řekl Ivánek, tvůj učitel – ‚být dokonalý je trapné‘.“
„Ale málem jsem zapomněla přibalit křesnou vodu, klobouk se letos moc nehodí. Aničko, nezlobte se, klidně odpočívejte, já musím vedle. Těžko na bojišti, lehko na cvičišti. Až budete odcházet, stáhněte za sebou tuto roletku.“

MSF

Příspěvek byl publikován v rubrice Sofa pro návštěvu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *