Být slunci a větru blíž

Letos se nemohupořád do sytosti nabažit světla (je 18.20 hod. a teprve se stmívá), slunce a jeho hřejivé energie. Ale včera jí bylo příliš; potila jsem se v „houni“, neboť v nátělníku s úzkými ramínky by mě jarní chladný vítr určitě rád „zostudil“.

Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, napadlo mě cestou ze Semil a zastavila jsem se na hoře Táboře (678 m.n.m), kde jsem našla všechno, po čem jsem krátce toužila.
Zapadající odpolední slunko za vydatné asistence větru se snažily ze všech sil prohřát a vysušit okolí poutní kaple. V dáli na severu se modraly vrcholky Krkonoš, opatřené sněhovými čepicemi. Hřebeny zdobily bílé plédy padající do údolí a nad hlavou pískala káňata, která začala se stavbou nového rodinného hnízda. Obyčejně neobyčejné odpoledne, završené jednou palačinkou s marmeládou a hořkým presem v Penzionu Tábor.

MSF, co víc si přát?

Příspěvek byl publikován v rubrice Příjemnosti. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *