Dvě ženy na schodech

Víkend jako každý jiný,sami doma, odpoledne latifundi, večerní posezení s bílým vínem, večerní relaxace.

„A kde máš to příšerné počasí, bouřky a přívalové deště?“ dobíral si mě Tom a ukazoval na oblohu, na níž se poznenáhlu rozpustily šedé mraky a na zahradu dopadaly poslední paprsky letního teplého slunce.
„Kde asi! Jak jsem nakoupila, tak prodávám. Na interentu nic takového nepíšou, ale dopoledne v rádiu takovou předpověď hlásili každou hodinu,“ snažila jsem se přesvědčit svého nevěřícího Tomáše.

Když jsme uléhali svítil měsíc a hvězdy. Nic nenasvědčovala tomu, že dnešní noc nebude tak klidná, jak jsem si představovala.
Bylo kolem třetí ráno, když mě probudily blesky, kterým byly rozčísnuty pokaždé těžké bouřkové mraky, jenž si nestačily vyhnout. Tma, světlo, tma, světlo, jakoby si někdo hrál s vypínačem. Snažila jsem se nerušeně pokračovat ve snění, ale v okamžiku, kdy hrom doprovodil bleskový výboj skoro ruku v ruce, jsem vyletěla z postele zavřít okna. Ještě jsem se nestačila uvelebit v posteli a zachumlat do dek, ozval se slabě domovní zvonek.
„Slyšel jsi?“ ptám se Toma. „Někdo zvoní!“
Dívám se na budík, ukazuje půl čtvrté. Vylézám z postele, otevírám okno a snažím se někoho u branky rozeznat. „Kdo je? Co potřebujete?“ volám, abych překřičela déšť a doznívající hrom.
„Nemohli byste nás vzít do domu? Strašně se bojíme.“
„No, pojďte. Jdu vám otevřít.“
„Jenom, aby nás nevykradly. Kdo ví, co jsou to zač!“ kontruje Tom.
„Proboha, nezačínej zase! Přece je nenechám venku!“
===
„Vezměte za kliku“, volám do tmy k zahradní brance. K domovním dveřím se hrnou dvě korpulentní dámy, zabalené do chlupatých dek. „Kde se tady berete?“ vyzvídám, abych našla nějakou logiku v jejich počínání.
„Dobrý večer, já jsem Kořínková.“ – „ A já Veronika,“ přidala se mladší. „Jdeme na Prachov, Máme tam přátele a chtěly jsme je překvapit. Bouřka nás chytla zrovna tady a v autobusové čekárně jsme se strašně bály.“
„Tak se aspoň posaďte na schody,“ vyzvala jsem přítomné ženy a pospíchala do ložnice pokračovat ve spaní.“
„To je tam přece nenecháš samotné! Zbláznila ses?“ potichu jaskotal chotínek.
„Prosím tě, jsou zrovna vyklepané jako před lety Naďa s dcerou. Jsou rády, že jsou rády.“

Vrátila jsem se za nešťastnicemi. Povídaly jsme si ovšem možném, neboť jsem byla schopna usnout ve stoje. Za necelou hodinu ženy usoudily, že bouřka je pryč a ony mohou pokračovat v plánované cestě. Pravda, nezdržovala jsem je, ačkoli v jejich případě jsem raději doporučovala cestu domů.
===
Tom mé počínání odsoudil, neboť do rána oči nezavřel, byl nevyspalý a otrávený. V tomto případě je mi to jedno. Raději vydržet jeho rozlady, než bych si do konce života vyčítala, že někdo byl zabit bleskem jen proto, že jsem ho nevzala pod střechu do bezpečí.
MSF, teď dumám, do jaké šlamastyky se dostanu já, aby mi dobrodiní bylo vráceno.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuality. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Dvě ženy na schodech

  1. Janova napsal:

    Vnučko,právě zkušenosti pomohla bylo pomoženo mám.
    Poprvé jsme zachránili staré milé lidi v JC, vybila se jim baterie v autě. Za 10 dní v Chorvatsku jsme v tom lítali stejně.
    Když jsem vzala do domu tzv. bouřkařky (Naďa a dcera), přišli jsem do stejného maléru v Chorvatsku za 8 neděl!!! Zůstali jsme v horách na silnici, která byla opatřena kovovými svozidly a bouřka byla nad námi.
    MSF

  2. Vnučka napsal:

    Hmm, zvláštní způsob uvažování… vždyť tohle nemusí bejt Vaše šlamastyka v budoucnu a předplacení si pomoci … *má dáti dal* … *příčina následek* … klidně to může bejt Vaše poděkování za něco z minula … :o)))
    (Třeba za to, že Vám bylo umožněno potkat Toma a spojit s ním kus své cesty :o)))))))))) To ale byste si spíš musela otevřít azylovej dům, aby bylo dostatek vděku vráceno světu, ne? :o)))

  3. Aleko napsal:

    Napadlo mě……jak ošidné je někdy dělat dobro. Ale co by to bylo za svět, kdyby nikdo dobro nečinil…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *